Pro středoevropský prostor je typické, že je posedlý svým vlastním politickým příběhem, říká spisovatel a novinář Martin M. Šimečka

Martin M. Šimečka vyrůstal s otcem – filozofem, literárním kritikem, disidentem a mimo jiné rusistou – a matkou, která překládala z angličtiny. Ačkoliv ruské literatury měla rodina Šimečkova plnou knihovnu, byla to právě anglická a americká kultura, která mladého Martina formovala.

Čtěte také

Šimečka: Česká a slovenská servilita vůči Moskvě je odlišná. Česká je cynická, slovenská je vroucná

O svém otci ale přesto mluví jako o zásadní postavě. „Takového otce bych přál každému. Byl velmi otevřený, hodně debatoval, vyptával se, co a jak prožívám. Později byl taky mým prvním čtenářem a editorem,” vzpomíná. „Kvůli tátovi jsem měl zákaz studia a musel jsem jít na učňák. Řekl mi, že se ho můžu zříct a pak budu moci studovat. Bavili jsme se pak i o odpovědnosti. Kdybych se býval táty zřekl, pohrdal bych sebou samým a myslím, že by i táta pohrdal mnou.”

Aby nám nechyběla perspektiva

Šimečka je v českém prostředí známý jako spisovatel a také jako šéfredaktor časopisu Respekt, který vedl mezi lety 2006 a 2009, dnes je komentátorem slovenského Denníku N. Ve svých publicistických textech se dlouhodobě věnuje zejména středoevropskému prostoru, ostatně letos na podzim se stal laureátem Ceny Václava Buriana za kulturní přínos ke středoevropskému dialogu. Na svých cestách po Slovensku, Česku, Polsku i Maďarsku si všiml, že všechny tyto země jsou posedlé svými problémy. „Fascinuje mě, jak jsme uhranutí vlastním politickým příběhem a pořád si stěžujeme. Já těm lidem říkám, ať se podívají vedle, protože pokud nebudou srovnávat, bude jim chybět perspektiva.” 

Čtěte také

Martin M. Šimečka: Češi cítí, že vystoupit z EU by byla katastrofa. Geopoliticky i ekonomicky

O vnímání politické situace na Slovensku i v okolních zemích mluvil v rozhovoru detailně, stejně jako o stylu svého psaní. Ať už se jedná o politickou analýzu nebo o knihu, text se dostane ke čtenářům tehdy, když má pan Šimečka dané téma hluboce prožité. „Nikdy jsem při psaní nesahal po žádné vnější literatuře, vždycky píšu zpaměti. Pro mě má psaní smysl jen tehdy, když je to výpověď osobní zkušenosti.” Takto osobní byla ostatně i kniha Tělesná výchova: Úvahy běžce, plavce, tenisty a jezdce na koni o pohybu, těle a mysli, již vydal loni a v níž zúročil své mnohaleté sportovní aktivity.

Literatura, jak ve Vizitce Šimečka řekl, mu pomohla přežít vojnu. Dnes, v době ruské agrese na Ukrajině, je pro něj tématem k diskusi pohled konkrétně na rusky psanou literaturu. „Poprvé se začíná mluvit o tom, že v ní už za Dostojevského existovalo násilí, nihilismus a neschopnost rozlišit dobro a zlo. V Evropě je to teď velké téma. Nesouhlasím, aby se ruská literatura zakazovala, ale měla by se číst znovu. Válkou se Rusko na dlouhou dobu odtrhává od Evropy, což se týká i pohledu na literaturu. Ta kritická diskuse teprve začíná.”