Psát pro rozhlas je jako mít cukrovku a jít do cukrárny, směje se scenárista Jarchovský. Napsal rozhlasovou hru Olmerka

Jaké to je, těšit se v 57 letech na rozhlasový debut?

Připadám si jako student, protože proces vzniku této série trval dlouho, mělo to spoustu zatáček. Bylo to časově náročné, finální zpracování mělo různé tvary a formy a nakonec je tou finální formou rozhlasová hra. Takže jsem se na stará kolena stal debutantem a musel se nechat vést lidmi, kteří mají zkušenosti. 

Rozhlasová hra o Evě Olmerové bylo zadání, nebo to byl váš nápad?

Dávno, asi před 10 lety, jsem začal přemýšlet o tom, co Eva Olmerová pro žánr české pop music vykonala, takže jsem kolem tohoto námětu už kroužil. Úplně původní nápad bylo napsat romantický příběh. V době, kdy už byla etablovanou zpěvačkou, se totiž seznámila s Michalem Tučným a on se do ní zamiloval. Měli spolu romantický vztah. Ona ho prý učila frázovat country na české texty.

Čtěte také

Michal Prokop: Když jsem začínal, byl jsem arogantní a namyšlený vyznavač Rhythm and Blues. Pop jsem neuznával

Kroužil jsem kolem toho tématu i proto, že ona byla obrovský fenomén a mám pocit, že někteří lidé ji jako fenomén vlastní. To já nemám. Dlouho jsem tedy váhal, jestli se do toho pustit. Nakonec jsem si řekl, že se o to pokusím. Zajímavé je, že text byl původně psán pro Českou televizi, tedy pro film, a teď je to zvuk.

Píše se jinak pro film a pro rozhlas?

Je to hodně jiné psaní, musíte se orientovat na to, co jde slyšet. Nemůžete spoléhat na to, že herec něco ukáže, nějak se zatváří. Ve filmu se snažíme šetřit dialogy a ukázat to hlavní akcí. V rozhlasové hře se vlastně zpronevěřujete scenáristice, kterou jste se naučil. Na druhou stranu je to hrozně vzrušující, protože si můžete spoustu nových věcí vyzkoušet, Postavy mohou třeba vyprávět. Je to jako byste měl cukrovku, ale můžete do cukrárny.

Jaká je vaše oblíbená písnička Evy Olmerové?

Spíše bych zmínil, proč k ní mám speciální vztah. Když jsem byl malý, tak jsme s bráchou škemrali, aby nám táta koupil gramofon. Táta byl hodný, spořil a jednoho dne jsme se vrátili z nějakého tréninku a doma gramofon našli. Byli jsme z toho úplně mimo. První deska, kterou jsme si mohli pustit, byla právě Eva Olmerová. Já jsem v té době chodil do první třídy, najednou mě ta hudba hodila směrem k americkému blues a jazzu.

Nechtěl jsem vypravovat skličující příběh o velké hvězdě, která se ničí alkoholem.
Petr Jarchovský

Měl jste sám nějaké předsudky o Olmerce?

Já jak pocházím z Prahy 6, kde jsem měl hodně starších přátel, třeba Petra Šabacha, což byli všechno výborní vypravěči historek, ze kterých se skládal mytický obraz Evy Olmerové. Já jsem zvyklý takhle pracovat, že mi někdo něco vypráví a tvůrcem příběhu je tedy společná, sdílená paměť. 

To, co se ve hře popisuje, se skutečně stalo?

Četl jsem vzpomínky poctivě sepsané panem Jaroslavem Kříženeckým, dokonce je tam  zapsaná výpověď. Samozřejmě to není ověřené ze tří zdrojů. Ale například konflikt se Státní bezpečností, která ji několikrát vyslýchala, měla a šli po ní. Důvodem bylo hlavně to, že měla velmi noblesní kořeny. Její dědeček měl anglické státní občanství. Ona, která měla pověst drsňačky ze čtvrté cenové skupiny, měla takovýto vznešený původ. A o tom ten seriál taky je, o jejím dětství a dospívání. 

Čtěte také

Přeji si pořád dělat něco nového, i když je to třeba blbější, přiznává režisér Hřebejk

Já se snažím vycházet v základech ze skutečnosti a dotvářím pouze detaily. Dovolil jsem si trošku fabulovat, například první manželství Evy Olmerové bylo velmi zvláštní, nechci úplně prozrazovat okolnosti, je to ostatně v seriálu. Pak přišlo druhé manželství. Dovolil jsem si délku známosti mezi těmi dvěma osobami časově natáhnout na víc, než to asi ve skutečnosti bylo. Obdivuju práci Petera Morgana, který stojí za sérií The Crown, který pracuje s reálnými, podloženými základy a domýšlí detaily, aby příběh lépe fungoval.

Co v seriálu chybí? A co dalšího chystá Petr Jarchovský? Poslechněte si celý rozhovor!