Řemeslo mi umožňuje vtisknout do skla duši lesa a vyvolat chuť si na věci sáhnout, přibližuje umělecký sklář

My jsme se bavili o složitém životě sklářství vůbec, teď kvůli energetické krizi. Ale u Moseru to může být tak, že vlastně i v krizi si lidé kupují luxusní věci? Někdy jako investici, ale ta se tvoří vlastně až na trhu, takže na začátku nevíte.

Na začátku to nevíte. Můžete tomu jít samozřejmě trochu naproti, určitými limitovanými záležitostmi.

Ono je to v době krizí tak, že ta nejbohatší vrstva většinou ještě bohatne. Na druhou stranu se taky projevuje, jestli je ve společnosti chuť nakupovat. Když se neprodává, neznamená to, že by ta bohatá vrstva neměla peníze, je to jenom chutí. Máte nálady, kdy lidi utrácejí z nějakých důvodů mnohem víc – a pak ty peníze mají a prostě nenakupují. U nás je i ta geopolitická situace hrozně složitá, protože sem nelítají bohatí Američani, nelítají sem bohatí Číňani, Rusové tu nejsou... lítají sem třeba tak Tchajwanci bohatí. Je tady spousta vlivů, co to ovlivňuje.

Čtěte také

Popularita vinylu stoupá, gramofonovým deskám pomohl i covid, soudí publicista. O jejich historii teď vydal knihu

Důležitý aspekt je ten, že během covidu, jak byli všichni zavření doma, tak hodně nakupovali. Chtěli to mít doma hezký a všichni se tak zásobili, že už to doma mají všichni hezký. Vlastně je vidět na všech sklárnách, které se tady tomu segmentu věnují, že ta společnost je docela saturovaná.

Vy jste umělec, který rád jde na hranu. Je progresivní, ale pracuje v tradiční firmě, kde zřejmě nějaký ten konzervativismus zpod dveří vylézá. Jak se s tím kamarádíte?

No, je to tak, jak říkáte. To jsem už ale samozřejmě věděl, když jsem do Moseru šel. Taky jsem věděl, že třeba nebude úplně lehké se s tím popasovat. Myslím si ale, že nacházím takovou tu míru, kdy vím, že někde je dobré přitlačit a být trochu experimentálnější, být trochu víc edgy, a někde se zase držet zpátky a tu tradici zachovávat.

Čtěte také

Sklo je médium, kterým ztvárňuji věci, o kterých sním, říká umělecký sklář

Já jsem se snažil vytvořit určitou vizi, která za mě poodkrývá DNA Moseru, které tam už nebylo vidět. Počítá s tím, že máme nějakou část dědictví, která je naší chloubou a kterou si chceme uchovat, ale na druhou stranu se musíme posouvat dopředu a tam se to bez nějakých větších změn neobejde.

Myslím si, že je důležité si uvědomit, v čem ta tradici vlastně tkví. Tradice může být jenom v tom, že máme skvělé řemeslo, ale to můžeme použít na totálně současné věci. To je vlastně ta moje vize: použít řemeslo, ale být současný.

Jestli si dobře pamatuji, tak na vaši první moserovskou kolekci jste šel od lesa, doslova. To se tak stane, že jdete lesem a najednou si říkáte: tak z tohohle by byla váza, tahle šiška je skvostná?

Ona je to vlastně až jedna z posledních kolekcí tohoto roku. Je to tak, že miluji struktury a klidné přírodní barvy a to je něco, co se v Moseru už léta neobjevilo, byť tam už někdy v 60. letech takové první vlaštovky zaznamenaný byly.

Já v lese sahám na stromy, koukám na všechny možné detaily, miluji les totiž. Když se podíváte na tu kolekci Duše lesem, tak ty věci jsou tam do skleněných objektů strašně hezky vtisknuté, což není vůbec jednoduché, ale právě díky řemeslu, které ovládáme, to možné bylo. Myslím si, že ta autenticita je do toho krásně vložená.

Čtěte také

Lidé nejsou středobodem světa. Les za nás pracuje a dýchá, zdůrazňuje lesník

Vy sám říkáte, že doba je přehlcená technikou a že jsme začali mít deficit struktury, že nám chybí struktury. Z čeho ten pocit pramení?

Já jako designéra mám jednu úlohu, senzitivně vnímat svět kolem sebe. Když si já sám srovnám, jak vypadá můj život, tak jsem ještě dost zpátečnický, já se techniku snažím využívat vlastně co nejmíň. Ale ve společnosti to vidět je, jsou vidět tendence trochu se zklidnit, začít opět používat haptiku a vlastně, protože těch strojů a technologií je kolem nás strašně moc.

A já se vracím zpátky ke kořenům, co si myslím, že jsou pro nás lidi podstatné. Proto všechny ty novinky, co jsem pro Moser navrhl, jsou právě o té haptice, že si na ty věci chcete sáhnout, že z toho máte nějaký pocit, potažmo nějakou emoci.

Když jdete třeba některými částmi Prahy, nepřipadá vám to až přebarevné, až překombinované?

No, já s tím mám velký problém. Já léta hlásám, že když třeba jdete v Anglii po Londýně nebo po jakémkoli jiném městě, tak vlastně v tom veřejném prostoru vidíte mnohem méně barev. To už je jedno, jestli to jsou zaparkovaná auta, kdy v anglické ulici nevidíte žluté autu, červené auto, pokud toto není Ferrari – všechno je černé, šedivé, stříbrné a vlastně tam máte mnohem větší vizuální klid. U nás je to totální Balkán.

Jak se ve sklárně pracuje s barvami a plánuje výroba? Poslechněte si celý rozhovor.