Škapulíře chránily proti nemocem i čarodějnicím. Proč dnes muzejní pracovníci váhají s jejich otevřením?

4. říjen 2017

Naši předci je nosili na krku nebo ukládali pod polštář. Věřili v jejich ochrannou moc a nedali na ně dopustit. To jsou „škapulíře“ – amulety náboženského charakteru, které ale církev v lidovém prostředí zamítala jako pověrečné předměty. Množství škapulířů se dochovalo v Národopisném muzeu Plzeňska. Některé z nich svá tajemství ale ještě nevydaly…

„Škapulíř“ je označení, které se používá pro několik různých předmětů. Původně v katolickém prostředí byl škapulíř součástí oděvu u mnoha řádů - šlo o úzký pruh látky s otvorem, který se převlékal přes hlavu. „Především u Premonstrátů nebo Dominikánů se v prostředí laických přidružených bratrstev těchto řádů škapulíř zjednodušil. Nabyl podoby dvou kousků látky spojených hedvábnými kalouny. Takový škapulíř nosili laičtí řádoví bratři pod oděvem, přímo na těle,“ říká vedoucí Národopisného oddělení Západočeského muzea v Plzni Michal Chmelenský, který zároveň dodává: „od takového zjednodušení škapulíře byl už jen krůček k tomu, aby se z něj v lidovém prostředí transformovalo něco, co už nabývá povahy amuletu.“

Přestože se výrobou škapulířů mnohdy zabývali řeholníci v klášterních dílnách, církev je oficiálně zamítala jako pověrečné předměty. Podle představ našich předků měly škapulíře při nošení na krku nebo uložení pod polštářem zajistit ochranu proti nemocem, škodlivých silám, čarodějnicím, bleskům a podobně.

Škapulíře mezi lidmi – dobře střežené tajemství…

V lidovém prostřed měl škapulíř podobu váčku naplněného určitým obsahem, kterému lidé přisuzovali zvláštní význam. Většinou se jednalo o svěceniny, medailky, šípy sv. Floriána nebo náboženské tisky – požehnání, ochranné modlitby, citáty z Písma atd. „Ve sbírkách Národopisného oddělení Západočeského muzea v Plzni se dochoval jeden škapulíř tzv. „pravý“ (karmelitánský - církevně schválený a uznaný) a pak zhruba třicítka škapulířů tzv. „nepravých“ – tedy amuletů z lidového prostředí, které jsou naplněné nejrůznějším obsahem,“ vypočítává Michal Chmelenský. Převážná část škapulířů ve sbírkách pochází z období od poloviny 18. století do poloviny 19. století.

Otevřít nebo raději ne?

Některé ze škapulířů v muzejních sbírkách obsahují popisek „dosud neotevřený“. Proč muzejníci s otevřením váhají? Michal Chmelenský k tomu říká: „Pochopitelně i samotné otevření škapulíře, který je třeba zašitý, už je vlastně zásah do předmětu, který se dostal do naší muzejní sbírky. Proto rozmýšlíme, zda převáží hledisko zachování předmětu v autentické podobě anebo badatelský zájem dozvědět se, co ve škapulíři je. Škapulíře bývaly zřejmě vytvářené podle jistého vzoru, takže často dokážeme předem určit, co pravděpodobně v tom škapulíři bude. Takové škapulíře pak většinou neotvíráme. Pro zjištění kovových předmětů občas vyžijeme rentgen.“

Zaujaly vás škapulíře a chtěly byste si je prohlédnout na vlastní oči? Máte možnost - v současné chvíli je převážná většina škapulířů ze sbírek Národopisného oddělen Západočeského muzea v Plzni instalovaná na výstavě „Lidová zbožnost na Plzeňsku“, která je přístupná v Muzeu církevního umění plzeňské diecéze (v letním refektáři) až do 5. listopadu.

Literatura:
Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Věcná část O – Z. Praha 2007, s. 1028.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.