Svatovítská mozaika pod drobnohledem. Lokálně nacházíme hnědou korozi, teď musíme najít způsob, jak ji očistit, říká odbornice

Restaurátorka Milena Nečásková vyjíždí na plošině přímo ke skleněné mozaice, která je na Zlaté bráně svatovítské katedrály. „Teď stoupáme přímo k postavě Krista, který je obklopený duhou ve tvaru mandorly a skupinou letících andělů, kteří nesou nástroje božího umučení.“

Milion skleněných kostiček

Nachází se přímo u mozaiky zhruba 15 metrů nad zemí. „Můžeme se jí dotknout, dotek lidské ruky jí nemůže uškodit právě proto, že je chráněná vrstvičkou ochranného laku, která je na dotek nerozpoznatelná. Kdyby ale na mozaice nebyla, postupně by ji od posledního čištění začaly pokrývat šedé krystaly, až by zase zešedla,“ říká.

Naprostá většina skleněných kostiček je původních ze středověku. Na dotek působí jinak.

„Středověká kostička je méně hladká už z principu výroby, tehdy v sobě totiž sklo mělo neprotavené části, takže bylo drsnější,“ říká restaurátorka Milena.

Čtěte také

Lazury jako průlet galaxií. Restaurátor musí vnímat nejjemnější nuance, líčí malířka Vybíralová

Mozaika se skládá z asi milionu kostiček, některé jsou zářivě barevné, jiné méně. „Mnohdy je to dáno fyzikální strukturou skla – ty našedlejší mají spoustu bublinek pocházejících z výroby, zatímco na hladké kostce jsou bílé bublinky jenom na povrchu a ty jsou uvězněné uvnitř ochranného laku,“ přibližuje Milena Nečásková.

Voda mozaice neprospívá

„Někdy se stane, že bublinka praskne a dešťová nebo atmosférická voda se může dostat do kontaktu se sklem. Voda začne vymývat alkálie přítomné ve skle a reakcí s oxidem uhličitým se z nich stává koroze,“ doplňuje restaurátorka.

Milena Nečásková se na to dívá restaurátorským okem. Irena Kučerová z Vysoké školy chemicko-technologické hledá chemickou stránku věci.

Čtěte také

Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha jako symbol české státnosti a duchovní tradice

To, v jakém stavu skleněné kostičky aktuálně teď jsou, není jednoduché zodpovědět, přibližuje Irena Kučerová: „Záleží, jak které. U některých kostiček se nám zdá, že se objevuje hnědá koroze, ale jsou to jenom lokální místa. Potřebujeme se utvrdit, jestli to tak opravdu je, protože pozorování změn na takovém povrchu je velice obtížné.“

Hlavním pracovním nástrojem obou žen je při pravidelné kontrole fotoaparát. „Nafotit, srovnávat, pak budeme v laboratoři zkoušet, co dál,“ říká Irena Kučerová.

Letošním úkolem bude i odzkoušet způsob lokálního ošetření takto poškozených kostiček. „Otázkou zatím zůstává, jak budeme čistit korozi, když je lokalizovaná do velmi malých teček,“ uzavírá Milena Nečásková.