Ten krásný bipolární svět čili od Helsinek ke konci impéria

30. březen 2024

Byla to velká sláva, když se v Helsinkách v srpnu 1975 podepisoval závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Média sovětského bloku včetně Československého rozhlasu o ní tehdy referovala jako o vítězství pokrokových sil, zdravého rozumu, diplomatického úsilí socialistických zemí a „rozumných“ sil buržoazního světa. Ve skutečnosti brežněvovské impérium považovalo výsledek z Helsinek především za vlastní vítězství.

Východní blok se podpisem zavázal respektovat lidská práva vlastních občanů, ale nepřikládal tomu váhu. Ukázalo se to jako velká chyba. Navíc Východ svůj domnělý náskok velmi brzy prošustroval jak přitvrzením represí vůči disidentům, tak svou expanzivností, která se projevila především invazí do Afghánistánu na sklonku roku 1979.

My vám ty koše naplníme, že budete koukat

Díky podpisu Helsinského závěrečného protokolu, který Husák a spol. považovali za bohapustou formalitu, mimo jiné vznikla u nás Charta 77 a další opoziční hnutí, která se měla z právního hlediska o co opřít.

Čtěte také

Jednotlivé body závěrečného dokumentu, přezdívané také „koše“, a z nich pak zejména první a třetí, který zmiňoval lidská práva a kontakty mezi lidmi obou částí rozděleného světa, ovšem byla pro československá média – a zvlášť v roce 1977 a letech následujících – spíš prostředkem k pošklebování a zcela nezakrytému konstatování: Helsinky hodláme využít hlavně ve svůj prospěch.

Propaganda se tím vůbec netajila: v pořadu „Horizont 1977“ natvrdo zaznělo, že Helsinky zůstávají pro nás hlavně prostředkem třídního boje. „Československo má všechny koše vrchovatě naplněné“, pravil pan redaktor.

Kolektivní bezpečnost – dává to ještě smysl?

Už o deset let později se situace změnila. Po každoročním pořádání funerálního festivalu se v Moskvě konečně rozhodli pro změnu a do čela KSSS se dostal generačně i mentálně zcela jiný lídr, byť to tak zpočátku nevypadalo: Michail Gorbačov.

Čtěte také

Ten začal razit při svých projevech a postupně i cestách do Evropy termín „Společný evropský dům“. Byla to vlastně rozvinutá idea Helsinek, tentokrát míněná o něco upřímněji a realističtěji, ať už proto, že se v Gorbačovovi probouzel trochu demokrat, nebo kvůli neutěšené ekonomické situaci impéria.

Když se pak rozrazily dveře dějin a listopadem 1989 jsme se ocitli na svobodě, kde ale fouká, stálo Československo před několika úkoly, které nesnesly odkladu. Napravit vztahy se sousedy i se světem a rychle vycouvat z Varšavské smlouvy, a to zároveň tak, aby se zároveň co nejdřív zbavilo okupačních sovětských vojsk.

S odstupem víc než 35 let lze už dávno konstatovat, že šlo o mistrovské dílo diplomacie, o niž se rovnou měrou dělil prezidentův tým a špičky ministerstva zahraničí. Jménům jako Luboš Dobrovský, Jiří Šedivý, Jiří Dienstbier, samozřejmě prezident Václav Havel a lidé z jeho vyjednávacího týmu – těm všem bychom měli pravidelně a nahlas děkovat za to, že nás prvními porevolučními roky zahraniční politiky provedli tak úspěšně a rychle.

Čtěte také

V polovině roku 1991 byla sovětská vojska pryč, Varšavská smlouva byla zrušena, vstoupili jsme do Rady Evropy a vznikaly už první myšlenky a plány na vstup do tehdejších Evropských společenství. Na vstup do NATO se tehdy ještě dalo myslet jenom potichu, ale hlavně na něm bylo třeba začít pracovat.

Sama idea evropské kolektivní bezpečnosti sice dál přežívala v existenci dalších zasedání KBSE, později přetransformované v OBSE, ale ve skutečnosti její záruky vzaly zasvé v okamžiku, kdy umírající Sovětský svaz začal kolem sebe nebezpečně kopat, například v Litvě v lednu 1991.

Zároveň se nebezpečně blízko nacházela nacionalistická chapadla propukajících jugoslávských válek. Vývoj na Balkáně se také nakonec stal jedním z důležitých impulsů pro členství středoevropských zemí v NATO.

Chceme do NATO. Ale chtějí nás tam oni?

Dva z přímých účastníků a svědků tehdejších událostí, Dana Huňátová, ředitelka sekretariátu ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera a prezidentův mluvčí Michael Žantovský, vzpomínali pro pořad Téma Plus na dobu zlomu, kdy nemožné se dělo v řádu týdnů, plány do budoucna se rodily na papírcích s poznámkami a klíčové návrhy deklarací se psaly v letadle. Nic takového nelze prožít podruhé. Ale ta doba stojí za to, aby se na ni vzpomínalo.

Čtěte také

Tím spíš, že pokud někdo považuje naše dnešní členství v NATO za samozřejmost, je dobré upozornit, že bez přispění těchto konkrétních vizionářů a pracovitých dříčů na poli diplomacie i vojenství by naše cesta do Aliance nezačala. Samozřejmě k tomu přispěla i obětavost našich vojáků, poprvé projevená ve válce v Zálivu v roce 1991 i později na misích v bývalé Jugoslávii.

A jaké byly zlomové okamžiky, kdy začalo být jasné, že chceme do NATO? Jeden takový připomíná Michael Žantovský: ihned po moskevském puči proti Michailu Gorbačovovi v srpnu 1991 zavolal Václav Havel Lechu Wałęsovi a bleskurychle se dohodli, že vyšlou své emisary (Žantovský byl jedním z nich) na tajná jednání do Vysokých Tater: musíme postupovat rychle a společně. „Tím spíš,“ dodává Žantovský, „že nás tehdy v NATO nikdo moc nechtěl.“

Této další etapě naší cesty do Severoatlantické aliance se budeme věnovat v jednom z příštích pořadů Téma Plus, kde zazní také postřehy a vzpomínky Jiřího Šedivého, v nultých letech náměstka generálního tajemníka NATO a novinářky Petry Procházkové, která zprostředkuje ruskou zkušenost z 90. a nultých let ve vztahu k Západu a NATO.

autor: Jan Sedmidubský
Spustit audio

Související