Uši nezavřeme, být v tichu se člověk musí naučit, říká skladatel Slavomír Hořínka. V hudbě dává prostor vlastní zranitelnosti

Stejně jako on studovala hru na housle a zajímá se o folklor. I proto si Slavomír Hořínka vybral do své Vizitky hudbu estonské hudebnice Marji Nuut. Píseň Kuud Kuulama drží po celou dobu jemnou atmosféru, posluchače ale postupně pohltí. Klid, práce s tichem, niternými pocity a introvertními zvuky je i specifikum tvorby skladatele Slavomíra Hořínky.

Čtěte také

Hyperkrychle a Sedm slov. Hudba ve čtyřrozměrném i duchovním prostoru

V dětství to ovšem vypadalo jinak, doma v Rožnově zpíval s rodiči tak náruživě lidovky, že kvůli sousedům museli odhlučnit obývák. Hra na housle, klavír a sborový zpěv pak přišly zcela přirozeně. Housle nakonec vystudoval na konzervatoři, na HAMU, kde v současné době řídí Katedru skladby, se pak věnoval právě kompozici. „Díky hře na oba nástroje mám vyrovnané lineární a harmonické myšlení. Housle ale vnímám jako první nástroj, a tak jsem zaměřený spíš na linii,“ řekl v souvislosti s dotazem na způsob skládání. 

Opravdovost ve mně obnažuji hudbou

Slavomír Hořínka píše hudbu orchestrální, komorní, vokální i vokálně instrumentální, rád experimentuje a hledá možnosti hudebního výrazu. Jeho díla zazněla v podání České filharmonie nebo Bennewitzova kvarteta, víc než patnáct skladeb napsal ale také pro pražský Orchestr Berg.

Čtěte také

Signatura BERG. Rozhlasová koláž momentů ze zkoušek a koncertů ojedinělého hudebního tělesa

S ním jej pojí i aktuální spolupráce, v září bude mít premiéru opera Tak tiše až, ke které napsal hudbu. Režiséra Petra Boháče k ní inspiroval článek o zneužívání členů jednoho pěveckého sboru. „Během jedné hodiny prožijeme i několik minut v mysli ženy, která se rozhoduje, zda má na veřejnost vyjít se svým traumatem,“ vysvětluje Hořínka. O účasti na projektu Orchestru Berg prý dlouho přemýšlel, neboť téma zneužívání společností aktuálně velmi rezonuje. „I já mám z dětství podobnou zkušenost, a tak jsem si řekl, že mám právo se k tomu vyjádřit,“ dodává s tím, že při psaní hudby pracoval například s hlasy ptáků a chorální melodikou.

Slavomír Hořínka mluvil ve Vizitce o potřebě zklidnění se, naslouchání sobě samému a schopnosti alespoň chvíli fungovat bez podnětů zvenčí. Ostatně právě to je pro něj jednou z podmínek zasednutí k práci. „Svět je podněty napěchován, jenže uši na rozdíl od očí zavřít nemůžeme. Zastavit se a být v tichu je schopnost, kterou v sobě člověk musí objevit,“ míní.

Čtěte také

Slavomír Hořínka: Třísky pod kůží

S tichem pracuje i aktivně, ve Vizitce zazněl úryvek z jeho kompozice Třísky pod kůží, která vznikla jako skládanka zvuků nahraných při Hořínkových opakovaných pobytech v milovaném Jeruzalémě. Zvuk ulic, nočního ticha kostela sv. Anny, krkavců z Olivové hory nebo dronu poletujícího nad silnicí kolem Mrtvého moře doplňují autorské básně. Nikdy před tím neměl odvahu nechat je zaznít veřejně, jejich zapracování do Třísek pod kůži tak vnímá jako krok z komfortní zóny směrem ke zranitelnosti. „Dnes si člověk musí připustit, že navázat vztah znamená vystavit se zranění. A já mám pocit, že má hudba musí obnažit opravdovost, která ve mně je. S tím souvisí i otevřenost, operu Tak tiše až v tomto směru vnímám jako další krok.“