Vladimír Burjánek: Rozhlas

17. květen 2020

Jsem rozhlasový člověk. Od dětství, kdy blikalo zelené magické oko přijímače na poličce nad postelí u babičky v kuchyni a my s dědou hltali Mašlonkův hlas při hokejových kláních. Stejně jako potom nedělní pohádky. 

Pak jsem se sešel z rozhlasem v tehdejším královéhradecké studiu, které 5. května slavilo pětasedmdesát let od první věty do éteru.

Čtěte také

Během vysokoškolského studia jsem v šedesátých letech v Českém rozhlase v Hradci Králové absolvoval prázdninové praxe a chtěl jsem tu nastoupit.

Stará vila s bazénem na zahradě, ve vrátnici přísný pan Souček v uniformě s téměř důstojnickou čepicí, v technice šikovný machr Děrdi (psáno foneticky), jehož maďarské příjmení neuměl nikdo vyslovit i napsat.

Trocha šafránu z rozhlasového archivu Českého rozhlasu Hradec Králové aneb tyto fotografie už něco pamatují

V režii kamarád Láďa Rybišar a redakce se spoustou kolegů, ke kterým jsem vzhlížel. Mirek Flek, Alena Štěrbová, Ivo Tomáš, sporťák Standa Zářecký. Hudební redaktor Jaroslav Andrejs, úžasná hlasatelka Dáša Hazdrová, produkční Růženka Šmídová a další.

V Hradci jsem ale také zažil zklamání

Když tehdejší šéf přijal místo začínajícího kluka svoji kamarádku. Tak jsem šel na vojnu a rozhlas potom vyměnil za noviny.

Čtěte také

K hradeckému rozhlasu jsem se ale přeci jen vrátil - ovšem až v důchodu. Téměř patnáct let dělám pořad Nedělní káva. Několik let sám, nyní se nás střídá víc.

Poznal jsem, že pokračovatelé prvních redaktorů hradeckého vysílání se snaží, aby tradice rychlosti, nápaditosti, serióznosti a kvality šla dál.

Mimochodem, právě zítra to bude sedmnáct let, co Hradec začal vysílat po internetu.

Rozhlas musíte mít v krvi. Asi proto ho každý den poslouchám a zapínám ho při probuzení i před usnutím. Možná jako mnozí z vás. Ale já mám tu výhodu, že dělám obojí. Pomáhám ho tvořit a jsem i jeho věrným posluchačem.

Spustit audio

Související