Vladimír Burjánek

Stálí posluchači si možná vzpomenou, když jsem jednu kávu věnoval kočičí bezdomovkyni. Žila v prázdném domě v sousedství ještě s mourovatým kamarádem.

S našimi malými vnuky jsme v minulosti absolvovali několik dovolenkových cest  k moři. Ten nejmenší se nikdy nezajímal o nic jiného, než jestli tam bude, jak říkal togobán.

Jezdím raději autobusem než vlakem. Dávám přednost čtyřem kolům před drnkáním pražců. Možná i proto, že je to zvyk.

Dnes už víme jméno našeho nového prezidenta. V mém životě je to už devátá hlava státu.

Nerad nakupuji, nemám rád bloumání po obchodech a fronty v jakékoliv podobě. Na kasu v marketu i na kabát v divadelní šatně.

Máme první novoroční ráno. Pro někoho i v tuhle hodinu svěží a krásné, pro jiné třeba po včerejší oslavné noci krutě bolavé.

Přes klidné adventní rozjímání a odcházení čtyřech postupně zapálených svící. Přes barborkovské zvuky metliček na skla oken. Přes hlučnější známky přítomnosti Mikulášů.

V adventním čase se obvykle ohlížím zpátky za končícím rokem, co dal i vzal. Uprostřed léta odešel člověk, kterého jsem oslovoval - příteli, mému srdci blízký.

Koncem léta jsem seděl v čekárně lékařské pohotovosti. Obvykle je tam ticho, každý spořádaně čeká, až na něho přijde řada.

Velice aktuální otázka dneška - jak a čím topit, vás možná vedla také ke vzpomínkovému zamyšlení, jakým vývojem a cestou jsme prošli od dřeva k solárním panelům.