Vladimír Burjánek

Litoměřice jsou krásné město s majestátným Radobýlem nad ním, který obdivoval už i Mácha. S nádherným okolím, meruňkovými sady, líně tekoucím Labem. 

Vždycky jsem si říkal, že mě šmejdi nedostanou. Člověk ale nemá chválit dne před večerem. Seděl jsem u počítače a najednou se mi na obrazovce objevila reklama.

Tak prý loni se uskutečnilo nejméně svateb asi od roku 1918. Žít na psí knížku, jen s přítelem je obecně rozšířenou skutečností. Horší je, že se rodí i méně dětí.

Končí prázdniny, čas dovolených a zlatá žeň cestovních kanceláří. S blížícím se podzimem budou proti hlavní sezóně už jen paběrkovat, ačkoliv i tak to k životu stačí.

Moje spojení s hradeckým rozhlasem je letité. Už jako student  jsem tu byl na praxi díky režisérovi Láďovi Rybišarovi, se kterým jsme se znali z divadélka Kompas.

Když politici vykřikuji, že máme být na co hrdí, mají pravdu. Mnohdy to bývá ale tak, že větší hrdost můžeme projevovat tomu, co už bylo, než tomu, co je.

Jsou v životě chvíle, kdy nezbývá nic jiného, nežli se rychle rozhodnout a konat. Důsledky nouzového rozhodnutí bývají ovšem často tristní.

Téměř 120 roků sloužil u nás most přes řeku. Říkáme mu velký, protože před ním je ještě most malý, který se opravoval asi před pěti roky.

Jsou věc, rozhodnutí a záležitosti, které se nedají vrátit. Třeba kámen, když už jste ho hodili daleko do moře. Nebo příležitost, když jste ji už propásli.

Jedna moudrost praví, že děti jsou květy života. Nepochybně, obecně ano, ale přístupů k jejich zdárnému vypěstování je celá řada. Někdy ani jeden z nich nebývá správný.