20 let náboženské svobody v Polsku
Pád komunismu před 20 lety přinesl i náboženskou svobodu. Otevřený prostor se stal pro církve nejen výzvou, ale ukázal i mnohé problémy. Zcela zvláštní vývoj můžeme sledovat v Polsku. Už za komunistů si zdejší katolická církev vydobyla výjimečné místo ve společnosti a po pádu režimu také musela hledat nové cesty, jak čelit narůstající sekularizaci polské společnosti.
Pokud jde o náboženský vývoj v posledních 20 letech, Polsko se skutečně vymyká, a to platí i o všeobecné sekularizaci evropské společnosti. Sociologické teorie, které fungují ve většině evropských států, tady neplatí. Odpověď je velmi jednoduchá, říká Maciej Ruczaj z Polského kulturního institutu.
Maciej Ruczaj: "V Polsku nikdy církev nebyla státní institucí, ale byla institucí národní. To znamená, že věřící jsou zvyklí se o tu církev starat a jsou zvyklí na to, že jsou její součástí, že to není něco, co je jim shora dáváno, ale že je to něco, co sami vytváří. Ta role veřejnosti nebo věřících v církvi se projevuje v rozmanitosti a bohatosti života církve v tom, že katolicismus je určitou kreativní sílou v polské společnosti ve všech jejích oblastech."
Významnými mezníky pro polskou katolickou církev bylo zvolení krakovského kardinála Wojtyly papežem Janem Pavlem II. A pak jeho smrt v roce 2005, což je asi největší problém nejen pro církev, ale i společnost.
Maciej Ruczaj: "Polská církev přišla o svoji hlavu Jana Pavla II., jehož roli bychom mohli přirovnat ke králi v rámci polské společnosti. Jan Pavel II. byl nevyšší autoritou, byl tím, kdo sjednocoval tu společnost, kdo připomínal, co je nejdůležitější, jaké jsou nejzákladnější hodnoty a byl nad těmi všemi spory, hádkami, konflikty, byl konečnou autoritou, kam může člověk vzhlížet a to nezávisle na tom, jestli je spíše církevním liberálem, nebo církevním konzervativcem. Nepřítomnost této autority je v současné době velkým problémem, Poláci jako společnost a církev jakožto instituce tak trochu zmateně hledá toho nového panovníka, i když na druhé straně je to takový proces dospívání - to znamená, učí se, tak jako se učila v 90. letech fungování v tom novém demokratickém prostředí, tak teď se učí žít samostatně bez té konečné vše zastřešující otcovské autority."
U nás se většinou o polské církvi říká, že je velmi tradiční, ale její síla spočívá v obrovské rozmanitosti a pluralitě.
Maciej Ruczaj: "Máme celou řadu časopisů, rozhlasových stanic, dokonce televizních stanic, které představují živou část té intelektuální debaty v zemi, které nejsou pouze založeny na tradici, na lidovém katolicismu, ale které reflektují rychle se měnící realitu a opět ta prostředí reflektují celé názorové spektrum v rámci církve, máme tady střety ideové, máme tady boje, máme tady velmi odlišné vize od ortodoxních tradicionalistů až k liberálům, což v podstatě svědčí o životnosti církve, o životnosti těch témat."
A právě to, že církevní prostředí obsáhne celé široké názorové spektrum, činí zdejší katolicismus živým výrazem duchovního hledání celé společnosti.
