21. srpen
Dá se v poznámce s datem 21. srpna opominout téma jedenadvacátý srpen? Lidem, kteří jedenadvacátý srpen 1968 zažili, to bude připadat nemožné. A to navzdory stohům papíru, v nichž bylo o tom datu řečeno snad už naprosto vše, a navzdory dlouhým stopážím rozhlasových a televizních pořadů věnovaných téže tematice. Je opravdu těžké dodat k tomu něco zásadně nového. Tím spíše se však ptejme: Není pocit, že se na jedenadvacátého srpna musí stůj co stůj udělat poznámka k jedenadvacátému srpnu, jen stařeckým nutkáním těch, kteří si jedenadvacátý srpen sami prožili? Z četných průzkumů vědomostí nastupující generace přece vyplývá, že pro mnohé z mladých je vzdálenou historií i listopad 1989, má pro ně stejný historický sex-appeal jako konec druhé světové války. A co teprv ještě vzdálenější srpen 1968! To už jsme vysloveně v dřevních dobách, z hlediska dnešních teenagerů někde u Karla IV.!
Svým způsobem je dobře, že se tak rychle zapomíná. Přejme mladým, aby život strávili v nudné, fungující buržoazní společnosti; ve společnosti bez velkých krizí, které si vynutí obdivuhodné národní vzepětí, ale pak přejdou v křivení charakterů.
Jenže - a bohužel - i pro kondelíkovský poklid platí poučka, že kdo nezná dějiny, bývá odsouzen k jejich zopakování. Máme tedy mít o své děti strach? Nepodceňoval bych je. Až přijde čas, najdou si cestu nejen k 21. srpnu 1968, ale například i k 21. srpnu 1969, který byl o to horší, že v ten den stříleli Češi do Čechů. Ať samy pochopí, jaké to byly lumpárny. Vlastní cesta je přece vždycky lepší než cizí únavné mentorování. Chce to jen ten čas. Právě teď to vypadá, že dějiny budou shovívavé a našim mladým ho dopřejí.
