Arabské jaro před sedmi lety otřáslo Blízkým východem, z jeho nadějí nezůstalo téměř nic

Diktátoři tehdy padli, monarchie se zapotácely a mladí Arabové na ulicích požadovali práci, slušné zacházení a svobodu. „Dnes po této výbušně optimistické náladě nezůstala ani stopa,“ uvádí londýnský list. Například v Egyptě nahradil stárnoucího káhirského autokrata Husního Mubaraka vojenský diktátor.

Také Jemen se na začátku Arabského jara po třiceti letech zbavil tyrana. Neskončilo to ale demokracií a rozvojem zchudlého koutu Arabského poloostrova, nýbrž kmenovým povstáním, zahraničním vpádem a zničujícím bombardováním. Země hladoví a ničí ji válka a epidemie.

V Libyi povstalci zabili plukovníka Muammara Kaddáfího, okamžitě se ale odvrátili od svých západních spojenců a nedbali na rady, jak stát udržet pohromadě. Ten se rozdělil na dvě části a jednotlivé kmeny spolu bojují navzájem. Těží z toho gangy, které posílají přes Středozemní moře do Evropy uprchlíky a nechávají si za to platit.

Tuniský úspěch

Bouřlivé roky bez relativní újmy přežily podle Timesů jedině monarchie. Mnohé se ale také potýkají s následky otřesů. V Jordánsku lidé reptají na rostoucí drahotu, Maroko se obává radikálních islamistů a v Perském zálivu sílí dynastické spory, kvůli nimž je fakticky ochromena tamní Rada pro spolupráci arabských států (GCC).

Jedině Tunisko, kde pouliční prodavač pokusem o sebeupálení nastartoval nepokoje, přežilo roky Arabského jara s relativní mírou demokracie a prosperity. I tak ale zažilo v posledních letech několik vražedných teroristických útoků a politickou krizi, jež málem smetla vládu.

„Kde, kdy a proč se to všechno pokazilo?,“ ptají se londýnské noviny. Příběh Arabského jara charakterizují jako příběh nerealistických očekávání, politické naivity, nedostatku občanské kultury a demokratických institucí a vzestupu džihádistů, kteří ucítili šanci uchvátit moc.

Podle listu bylo od samého začátku jasné, že každodenní protesty na káhirském náměstí Tahrír mohou nakonec svrhnout Mubaraka, ale nic neudělají s byrokraty, zkorumpovanými policejními náčelníky a korupčníky, proti nimž lidé vystoupili.

Když nakonec pořádkové síly náměstí vyklidily, mobilní sítě utichly a k moci se dostalo Muslimské bratrstvo, ani jeden z původních požadavků nebyl naplněn. Naopak, věci šly rychle od desíti k pěti. Turisté zmizeli, investoři také a nezaměstnanost raketově vzrostla. Neschopná vláda Muhammada Mursího se soustředila hlavně na ideologii a islamizaci a společnost ještě více rozdělila.   

Nepokoje pak poskytly záminku egyptské armádě. I ona se bála ztráty privilegií, a tak se promptně vrátila k moci. Generál Abdal Fattáh Sísí slíbil zákon a pořádek, místo toho se ale střílelo do demonstrantů, novináři a kritici režimu plošně putovali za mříže a reálná opozice přestala fungovat. Začaly padat rozsudky smrti.  

Šance pro radikály

Prakticky ve všech arabských zemích během takzvaného „jara“ platilo, že lidé volající po změně neměli sebemenší zkušenost s vládnutím. Revoluci odstartovaly mobilní telefony, slova a slogany ale samy o sobě nedokázaly otřást zbytnělými strukturami. Volby, pokud se konaly, byly chaotické a nepřinesly žádná rozhodnutí, poznamenávají The Times.

V ústraní čekaly na svou šanci radikální síly: Muslimští bratři v Egyptě, šíitští Húsíové v Jemenu, Al-Káida a takzvaný Islámský stát v Sýrii. Idealismus Arabského jara vzbudil naděje, které neměly ani na okamžik šanci na realizaci.

Zprvu šlo o sekulární hnutí, v němž se konečně dostaly ke slovu vzdělané ženy. Volání po změně ale narazilo na konzervativní realitu arabského světa, nezájem venkovského obyvatelstva a džihádistickou propagandu, která mladé demonstranty označovala za bezbožné přisluhovače Západu.

Selhání a pád Arabského jara se v pohledu Timesů zdaleka nejtragičtěji promítl do vývoje v Sýrii. Režim Bašára Asada šest let systematicky válčil proti opozici, což zaplatilo životem 300 tisíc lidí a 11 milionů Syřanů muselo opustit domovy. Zvedla se největší uprchlická vlna od druhé světové války.

Krvavá Sýrie

Na hlavy rebelů i civilistů padaly bomby s bojovými otravnými látkami, a Západ ani tato zvěrstva nepřiměla zasáhnout a podpořit umírněné síly. Deziluze mezi mladými Syřany je dnes naprostá.

Britsko-syrský spisovatel Robin Yassin-Kassab v nové knize napsal, že údajní přátelé Sýrie ani nezabránili masovému vraždění, ani nepomohli revoluci. „Od roku 2011 jsem se naučil nevěřit ideologiím politické levice i pravice a jímá mě hrůza z takvané politiky národní identity,“ svěřuje se literát.

„Ti nejlepší z umírněných aktivistů v Egyptě jsou dnes mrtví, zavření nebo v exilu,“ řekla nedávno pro deník Guardian zase egyptská spisovatelka žijící v Británii Ahdaf Suífová. K výročím Arabského jara si prý přeje už jen to, aby nebyli vražděni a zavíráni další lidé, nic víc.

Je obrovskou ironií, že jediná část arabského světa zcela nedotčená Arabským jarem, totiž Saúdská Arábie, dnes prosazuje největší sociální změny a liberalizaci. Tam jde ale o revoluci shora, nařízenou korunním princem Muhammadem bin Salmánem. Naděje na změnu vycházející z vůle řadových voličů jsou mrtvé. „Arabský svět je pevně v moci nových vládců, a ti si ji nenechají vzít,“ konstatuje deník The Times.