Arcibiskup Graubner navštívil Haiti
Haiti je i po roce od ničivého zemětřesení místem plným bolesti, nemocí, trápení. Chudoba se navzdory pomoci z celého světa ještě více prohloubila. Mnoho lidí živoří v provizorních táborech v podmínkách nepředstavitelné bídy. V těchto dnech navštívil misi České katolické charity na Haiti olomoucký arcibiskup Jan Graubner a je toho názoru, že humanitární organizace za stávající mizérii na Haiti nemohou. V rozhovoru s naším zpravodajem Vítem Pohankou přímo v Port-au-Prince Graubner uvádí, že kritika práce mezinárodních nevládních organizací je účelová a zištná.
„Já se obávám, že především jsou za tím úmysly vlády nebo jednotlivých členů obohatit se. Jak člověk slyší, o obohacení se snaží lidé od prezidenta počínaje přes vládu – jsou to lidé z těch bohatých kruhů, kteří mají mezi sebou rozdělenou moc a vidí to jako možnost ještě se upevnit ve své pozici nebo se obohatit. Bohužel to vypadá tak, že velmi málo z nich má opravdový zájem řešit problémy. A kvůli tomu nechtějí neziskové organizace odevzdat peníze do rukou vlády, protože se bojí, že by se to ke skutečně potřebným vůbec nedostalo.“
S kým jste se tady setkal, co jste všechno viděl, jak to na Vás zapůsobilo?
„No, pokud se ptáte na dojmy, tak ty člověk získává hned na letišti. Když jsme přistávali, tak bylo vidět celou řadu těch táborů z provizorních stanů. Na letišti jsme se nemohli hodinu dohledat svých kufrů, protože je pomíchali ze všech letadel dohromady. A to mi připadalo jako takový symbolický obrázek toho, co tu člověk potom potká dál. Snažíme se pomoci vybudovat někde bydlení pro ty lidi, ale ono není možné se domluvit na žádném pozemku, protože tady v historii nikdy zatím nevznikl katastr pozemků, tady neexistuje dokument na to, co komu patří a nepatří, takže sehnat pozemek, na kterém by šlo něco pro ty lidi vybudovat, je téměř nadlidské.“
Co vidíte jako hlavní cíl humanitárních organizací, které tady teď působí – a že jich je tady hodně?
„Za důležité považuji školství, protože bez vzdělání se ti lidé nebudou moci uživit. Druhá věc je pomoci dospělým konkrétně se naučit pracovat – třeba naučit se nějakému řemeslu. Včera při setkání se všemi charitními pracovníky, kteří tady jsou z různých zemí, vyprávěli třeba Italové o zajímavém projektu, kdy oni tady vybudovali školu, ale v ní, kromě výuky dětí, plánují kurzy pro dospělé, aby je naučili řemeslu. Mluvili, myslím, o čtyřech - pěti jednoduchých řemeslech, např. mluvili o tom, jak budou chlapi učit dělat betonové tvárnice, aby si mohli postavit sami dům, nebo aby mohli najít práci. Tady se totiž práce zatím téměř najít nedá, protože tady celkem nic nefunguje. A to myslím, že při pohledu do budoucnosti by bylo celkem špatné, kdyby ti lidé byli závislí jenom na pomoci zvenčí a kdybychom je nepřipravili na to, aby se postavili na nohy sami.“
