Atentát v centru Bagdádu
|Skoro 150 mrtvých a zhruba sedm set zraněných. Děsivá statistika nedělního útoku v Bagdádu nabízí mnoho otázek, které se týkají celé řady činitelů velké hry o budoucnost Iráku. Například: je irácká společnost už opravdu natolik harmonická, že se dá mluvit o konci války? Je Irák opravdu schopen převzít výlučnou zodpovědnost za svou bezpečnost? A mohou tedy americké jednotky opravdu zcela opustit Irák? To všechno jsou zásadní otázky pro mnoho příštích měsíců. Ty všechny souvisejí s otázkou velmi aktuální: Kdo a proč spáchal tak krvavý atentát?
K útoku se nikdo nepřihlásil. Irácký premiér Núrí al Málikí označil za pachatele al Kajdu a příznivce Saddáma Husajna. To nemusejí být nutně jedni a titíž lidé, ale obě skupiny mají cosi společného. Jsou to sunnité, a nesouhlasí se současným režimem. Ten je převážně v rukou šíitů - k této v Iráku většinové větvi islámu ostatně patří i zmíněný premiér Málikí.
O radikálně sunnitském původu atentátu svědčí i rukopis - tedy auta napěchovaná výbušninou - a také zvolený cíl. Šlo totiž o útok na ministerstvo spravedlnosti a na úřad bagdádské provinční vlády, tedy symboly nové irácké moci. Paradoxně mezi oběťmi nebyli jen úředníci ministerstev, ale i ženy, které s dětmi přišly žádat o příspěvek na živobytí poté, co ztratily živitele v některém z minulých atentátů.
Je tedy nedělní mega-atentát svědectvím o zhoršující se bezpečností situaci v Iráku, a tedy o tom, že dočasné zlepšení po úspěšné operaci Davida Petreuse je vyčerpáno? Incident se konec konců stal jen pár stovek metrů od takzvané zelené zóny, přísně chráněné oblasti, kde sídlí nejdůležitější irácké úřady a také zahraniční zastupitelstva. Sama irácká vláda, do značné míry v rozporu s doporučeními americké armády, tlačila na odstranění četných dopravních bariér a stěn bránících explozím, z bagdádských ulic. Podle Iráčanů bylo nutné dát najevo optimismus a důvěru - právě ulice, na níž se nedělní exploze odehrála, patří mezi ty, které byly nedávno zpřístupněny pro automobilový provoz.
Navzdory strašlivým záběrům se však pořád dá mluvit o dlouhodobém podstatném zlepšování situace, zejména budeme-li srovnávat současný stav se skutečností roku 2007 nebo 2006. Toto tvrzení by však vypadalo přesvědčivěji, kdyby podobně velký atentát Bagdád nezažil už v srpnu, kdy terčem dvojí nálože byla také ministerstva. Můžeme tedy zatím jen spekulovat, zda se jedná jen o dobře viditelné, ale ojedinělé akce, které ve skutečnosti zvládne i malá skupinka, a nebo počátek nové fáze odboje.
Na bagdádskou tragédii reagoval velmi emocionálním prohlášením i americký prezident Obama, který má k nervozitě dobré důvody. Navzdory optimismu, s kterým vstoupil do úřadu, se zatím žádnou z jeho iniciativ nepodařilo přetavit do reálných úspěchů - to se týká Blízkého východu, Afghánistánu, Íránu i Severní Koreje. Prvním a velkým úspěchem mohlo být stažení amerických bojových jednotek z Iráku, plánované na srpen příštího roku. Kdyby se ukázalo, že Iráčané situaci nezvládají, znamenalo by to pro Obamu psychologickou porážku, neplánované finanční výdaje, a také zhoršení možností zlomit situaci v Afghánistánu, kam část ušetřených sil americké armády odchází.
Novou komplikací může být také skutečnost, že iráčtí představitelé už po srpnovém útoku začali naznačovat, že v těchto akcích má prsty zahraničí. Tím neměli na mysli Írán, jak tomu bylo v případě šíitských bojůvek, ale Sýrii, která zřejmě slouží přinejmenším jako zázemí pro útočníky. Sýrie sice jakákoli obvinění ze strany irácké vlády jednoznačně odmítá, ale vzájemné vztahy se rychle zhoršují. To je také v rozporu s přáním Washingtonu, protože Obama si dělal naděje, že se mu pomocí vstřícných kroků podaří se Sýrií navázat přátelštější vztahy, a tím ji vyvést ze spojenectví s Íránem. To by se nepochybně nepodařilo, kdyby se irácká obvinění proti Sýrii potvrdila. Je nicméně jasné, že ani Sýrie, ale ani Irán si příliš nepřejí, aby se Irák rychle stabilizoval a stal se opět regionální velmocí. Totéž konec konců platí i pro Saúdskou Arábii, jež nechce mít v sousedství další šíitský stát, a konec konců i pro malý Kuvajt, který pořád ještě inkasuje tržby navíc díky tomu, že Irák neexportuje tolik ropy, kolik by mohl.
Otázkou, která tedy zůstává nezodpovězená, je problém dalšího vývoje bezpečnosti uvnitř Iráku. Zatím se podařilo eliminovat velkou část šíitského radikalismu na jihu země, ale i podstatnou část sunitského odporu spojeného s AL Kajdou, proti které se nakonec obrátili sami sunitští obyvatelé. Zatím největším zdrojem napětí tedy byly špatné etnické vztahy na severu země, konkrétně v původně převážně kurdských oblastech bohatých na ropu, které byly během Husajnova režimu násilně arabizovány.
Největším nebezpečím pro budoucnost Iráku je ale skutečnost, že politická elita je i nadále rozštěpená a ne vždy schopná se dohodnout a být funkční. V okamžiku, kdy stovky lidí přišly v Bagdádu o život či zdraví, jednali iráčtí politici znovu neúspěšně o tom, kdy a jak uspořádají příští volby, které by se měly konat už v lednu. Jedinou jednoznačně dobrou zprávou tedy pro Iráčany je zvěst ze světových burz o tom, že cena ropy stoupla na 80 dolarů za barel - o to se však nikdo z bagdádské vlády nezasloužil.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
