Austrálie má premiérku
Mezi hlavami států a vlád, které se o víkendu budou radit v rámci tzv. G-20tky v kanadském Torontu, by zdaleka nejnovější tváří mohla být australská premiérka. Pokud ji ovšem povinnosti spojené s přebíráním úřadu nezdrží doma. Předsedkyní vlády je osmačtyřicetiletá Julia Dillardová teprve ode dneška. Po Fince Mari Kiviniemiové a Slovence Ivetě Radičové je to už třetí žena, která tento měsíc přebírá premiérskou odpovědnost.
Na Dillardové je kromě její osobnosti zajímavý také způsob, jakým se dostala do čela australského kabinetu a předtím i do čela vládní Labouristické strany.
Seznamte se nejprve s Julií Dillardovou.
Za politickou kariéru v Austrálii vděčí - chorobě. Narodila se ve Velké Británii, ve Walesu, a jako malá často trpěla záněty dýchacích cest. Když jí byly čtyři roky, vzali jí rodiče za teplem a sluncem do Austrálie. Tam vystudovala práva a než vstoupila do politiky, živila se jako právnička. Do parlamentu se dostala ve svých 37 letech. Poté co australští labouristé vyhráli v roce 2007 přesvědčivě volby, zastávala Dillardová i vládní funkce. Mj. byla ministryní práce, školství a ministryní pro sociální integraci. A navíc, po celou tu dobu, vicepremiérkou.
Julia Dillardová je bezdětná, svobodná (jejím partnerem je kadeřník) a je populární. Má pověst političky, která naslouchá a hledá konsensus.
A právě to neuměl její předchůdce Kevin Rudd. Byl to jeden z důvodů jeho rychlého pádu. Rudd, který je znalcem čínštiny, dovedl v roce 2007 australské labouristy k moci po dlouhých jedenácti letech strávených v opozičních lavicích. Dlouho byl za to ve své straně oslavován. Donedávna ho kladně vnímala také australská veřejnost. Ještě v lednu mu průzkumy veřejného mínění připisovaly velkou oblibu - byl nejpopulárnějším australským premiérem za poslední tři dekády. Pak však udělal dvě chyby.
Za prvé se dal slyšet, že přestane prosazovat obchodování s povolenkami pro emisní plyny. Psychologicky to bylo pochopitelné, protože dotyčnou legislativu mu parlament třikrát zamítl. Politicky to však byla chyba, na kterou si Rudd sám předtím zadělal, když uzákonění obchodování s povolenkami povýšil na jeden z hlavních úkolů svého kabinetu. A když pak odstoupil od takového cíle, vnímali to mnozí Australané jako politickou zbabělost. Ruddovou chybou číslo dvě bylo, že se bezhlavě pustil do boje s důlními společnostmi. Do boje, ve kterém proti němu nestáli jen těžaři, ale také voliči ze států, kde je hodně dolů – z Queenslandu a Západní Austrálie. Rudd chtěl na dolování uvalit „superdaň“, a když narazil na odpor, uchýlil se k nákladné a útočné inzertní kampani zaměřené proti uhlobaronům. Jenže výsledek byl kontraproduktivní. Ruddovi uškodilo i to, že kampaň platil z veřejných prostředků - čímž porušil vlastní slib.
Prudký propad preferencí nejen Rudda, ale též jeho strany v kombinaci s blížícími se parlamentní volbami premiérovy labouristické souputníky vystrašil. Začali říkat nahlas, co si zatím jen vskrytu mysleli, že Rudd je přehlíží, že se neradí ani ve straně, ani ve vládě, že když má bojovat o něco nepopulárního, často raději couvne. Stranické těžké váhy se jaly horečně hledat perspektivnějího vůdce.
Dillardová byla vůči Ruddovi dlouho loajální. Nakonec, pod tlakem spolustraníků a strachu z říjnové volební prohry, ve středu oznámila, že se Ruddovi postaví ve vnitrostranickém hlasování, v němž 112 labouristických poslanců rozhodovalo, koho si přejí v čele strany. Rudda zachvátila bojovná nálada, ale když zjistil, že většina poslanců nechce, aby se klání zúčastnil, uvolnil obojí předsednictví, strany i vlády. Do poslaneckého hlasování o vůdce strany tak šla jediná Dillardová. Předsednictví Labour Party jí zároveň posunulo do premiérského křesla. To vše se sběhlo do dvanácti hodin od chvíle, kdy Dillardová oznámila, že Rudda vyzve na souboj.
Jaká bude australská politika pod vedením Julie Dillardové? Zásadní změny se čekají na domácí scéně. Dillardová chce obnovit boj za prosazení obchodování s povolenkami a skončit s konfrontací kolem důlní „superdaně“. Okamžitě zarazila vládní inzertní kampaň cílenou na těžaře a oznámila, že s nimi chce jednat – což druhá strana uvítala. Jinak však Dillardová bude pokračovat v Ruddově kursu, a to platí zejména pro zahraniční politiku, třeba pro australské spojenecké závazky v Afghánistánu. Analytici říkají, že i když je nová premiérka ve své straně znatelně vlevo, musí se držet střední cesty. Už jen proto, že není natolik silná, aby si mohla dovolit rozhádat se s frakcí konzervativnějších labouristů.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
