Běloruské děti z projektu Adopce na dálku přijely na týden do Česka
Dopisy, někdy možná i občasný telefonát – to je většinou veškerý kontakt dětí v projektech adopce na dálku a jejich sponzorů. Ale může to být i jinak, jak ukázala návštěva běloruských dětí v Čechách. Na rozdíl od většiny zemí, kde adopce na dálku probíhá, je Bělorusko poměrně blízko a tak je možné, aby děti své „adoptivní rodiče“ navštívily.
Čtyři desítky běloruských dětí se sociálně slabých rodin, které jsou zapojené do programu Adopce na dálku Arcidiecézní charity Praha, dorazily minulý týden. Se svými adoptivními rodiči strávili několik dnů. Nejdřív se ale společně podívali do Krkonoš.
„Tři dny byly na horách. Bylo to pro ně zajímavé, protože Bělorusko je rovina a žádné hory tam nejsou. Takže jsme prožili ve Špindlerově Mlýně moc pěkné dny.“ Říká Pavel Šimek z Arcidiecézní charity Praha. Pak se na tři dny skupina dětí rozdělila a každé z nich se podívalo do své „adoptivní rodiny.“
Třeba k manželům Špačkovým. Ti pět let podporovali Vitalie. Když loni dostudoval, hned se rozhodli, že na dálku adopují další dítě.
„Paní z Charity nám nabídla, že tam mají z Běloruska děvče, že je to chytré děvče, že chce dál studovat, že má ještě mladší sestru, a že jsou jen s mámou, že jim táta umřel už asi před devíti lety.“
S oběma děvčaty se tak Špačkovi před týdnem poprvé setkali.
„V pátek jsme je převzali a ještě večer se u syna v bazénu koupaly, protože bylo horko. V sobotu jsem s nimi byl v Benátkách nad Jizerou v muzeu hraček. To se jim hrozně líbilo.“
Svěřenkyně manželů Špačkových se také podívaly na skautský tábor.
„Tohle to mamince, když s ní mluvili přes Skype, hned hlásily, že byly v ‚lágeru‘ a že to bylo úžasné. V neděli jsme s nimi byli v kostele ve Staré Boleslavi a odpoledne byly se synem a jeho synem na zámku v Mělníce. Tak to se jim líbilo, protože ještě prý nikdy v zámku nebyly. Pochopily také, že je to soukromá záležitost, protože tam je to Lobkoviců, a ta starší už má přehled ve věcech. Byly spokojené, doufám.“
„A těší se za rok.“
Děti v adopci na dálku chtějí podporovat Špačkovi, jak sami říkají, dokud budou živí a zdraví.
„A synové, máme tři, řekli, že když by se něco stalo, že budou sponzorovat dál, že nás zastoupí, aby mohla dostudovat.“
Přes všechny možné zážitky jako jsou návštěvy akvaparků či zoo nebo třeba jízda tramvají, je podle Pavla Šimka pro děti z projektu Adopce na dálku nejdůležitější právě pobyt v ‚adoptivní‘ rodině.
„Ty zážitky jsou opravdu od zdi ke zdi, je tam všechno možné, ale máme takovou zkušenost, že nejvíc se těm dětem líbí v rodinách a vidí dobře fungující rodinu, kde je někdo má rád, kde ta rodina se má i dobře. Ony se v tom prostředí také cítí dobře a celý rok na to vzpomínají.“
A potvrzuje to i třináctiletý Páša, který se jako jedno z mála dětí nebál mikrofonu. Miluje vlaky a chtěl by jednou pracovat na železnici třeba jako strojvedoucí.
„Jsem hrozně spokojený. Mám suprovou rodinu. Mají dvě svoje děti a ještě třetí čekají. Takže jsem si užíval krásně s těmi dětmi.“
