Bílá sobota

Jádrem křesťanských Velikonoc je zpráva o vzkříšení. Tohoto tajemství se křesťané o svátcích dotýkají tím, že si připomínají poslední události Ježíšova příběhu, to, co se tenkrát stalo a co je také předmětem jejich víry. Na Zelený čtvrtek je to poslední Ježíšova večeře s učedníky, zatčení, po kterém následuje soud, smrt ukřižováním a uložení Ježíšova těla do hrobu, na Velký pátek. A jak říká teoložka Ivana Noble, v křesťanské tradici má zvláštní místo Bílá sobota.

"Je to den, kdy my nemůžeme nic dělat, kdy se neděje nic z toho, co bychom mohli popsat nějakou viditelnou událostí. Tahle pasivita nás vede do samotného středu Božího tajemství, kdy my nemůžeme nic udělat a kdy se něco děje pro nás. Křesťanské vyznání víry se snaží toto tajemství uchopit tím, že zdůrazňuje, že Ježíš sestoupil do pekel, že rozlomil závory smrti, že znovu zavolal k životu naše prapředky Adama a Evu. Jak vidíme na některých východních ikonách, Ježíš sestupuje do pekel, aby rozlomil všechnu nesvobodu a všechna otroctví, kterými lidé byli svázáni."

To důležité ale je, že všechny tyhle příběhy se dějí jakoby pod zemí, dějí se někde, kam my nevidíme, kam my nemůžeme dosáhnout, a ovlivňují náš život na té nejbazálnější rovině, jako by ovlivňovaly přírodu, nás spolu s tou přírodou ovlivňují také. Otvírají život v nás tam, kde my už nedoufáme, a tam, kde se my můžeme dotýkat svých nejrůznějších smrtí. Pasivita a konfrontace s vlastní neschopností cokoli udělat může být pro dnešního člověka, který je zvyklý všechno plánovat a organizovat, těžko přijatelná, přesto když si dovolí tento den takto prožít, může v tom vidět i hluboký smysl. Pokračuje Ivana Noble:

"I člověk, který žije aktivní život, který je zvyklý si věci zařizovat sám, být si za ně sám zodpovědný, tak určitě bude mít zkušenost určitých mezí, že jsou věci, které ať bude chtít sebevíc, ať se bude snažit sebevíc, tak si je nezařídí. A že v našich životech jsou situace, kdy opravdu nemůžeme dělat nic jiného než čekat. Ty situace mohou být spojeny někdy s nemocí, se smrtí blízkého člověka, někdy mohou být spojeny s nějakým nedostatkem, který bychom rádi překonali, ale ono to nejde. Ten velikonoční příběh a i ten příběh Božího mlčení se odráží i v našich životech, má tam své podobnosti a my tyhle podobnosti můžeme do toho dne také pozvat. Můžeme tam mlčet a být se vším, co jsme, se vším, co máme, ale také se vším, co nemáme, se vším, co jsme ztratili."

Ticho a pasivita Bílé soboty vrcholí velikonoční vigilií v noci ze soboty na neděli, kdy křesťané oslavují Kristovo vzkříšení, totální pohlcení smrti životem, kdy Bůh se staví na stranu toho, kdo trpěl, na stranu toho, kdo se vydal, a navrací mu život.