Blair to s návrhem rozpočtu EU nemá jednoduché
Předseda vlády Jejího Veličenstva ještě nevytáhl ze zásuvky definitivní návrh kompromisu, jak dospět k dohodě o unijním rozpočtu na příští léta, a britský tisk už mu sliboval dva týdny "nepohodlných titulků". Tony Blair těžko mohl čekat něco jiného. Nejméně polovina domácí politické scény jej bude honit z kouta do kouta, ať řekne o Evropské unii cokoli, a pokud naznačí, že i Británie by mohla svým dílem přispět ke kompromisu, tak se otevře to, čemu londýnští komentátoři říkají "sopka".
Všechny deníky ovládané mediálním magnátem Rupertem Murdochem jako na povel začnou zasypávat britského premiéra kritikou, že zrazuje národní zájmy. Rupert Murdoch má dobrý důvod pořádat štvanici. V Londýně dokáže stisknout každou vládu, ale na Evropskou komisi, která mu může a také mu zatrhává jeho plány na mediálním trhu, je v Bruselu přece jen krátký. Proto je třeba krákat za vlasy každého britského politika, který by třeba jen náznakem byl vůči ostatním evropským partnerům vstřícný. Za těchto okolností je nabídka Tonyho Blaira, že alespoň relativně omezí proslulou slevu z britského příspěvku do bruselské pokladny, vrcholně odvážným pokusem.
Když je doma ouvej, kde hledat prostor pro kompromis? Cesta ke snížení tučných evropských agrárních dotací se zdá neprůchodná. Francouzský prezident Jacques Chirac opakovaně předvedl, že není-li snad dobrý stratég, tak je rozhodně obratný taktik. V obhajobě evropské zemědělské politiky, která představuje největší krajíc z pecnu evropského rozpočtu, dostal na svou stranu spolkového kancléře Gerharda Schrödera, a to dokonce dvakrát.
V březnu 1999 mu pohrozil, že pokud mu co se týče agrárních dotací nevyhoví, tak neúspěch summitu v Berlíně padne na hlavu hostitele, a před třemi roky v Bruselu francouzsko-německý tandem proměnil britského premiéra při diskusi na zemědělské téma v pouhého svědka událostí.
Kam se pohnout v debatě o evropských penězích, když vlastní ústupek bude na domácí scéně okamžitě představen jako zrada národních zájmů a když z největšího dílu unijního rozpočtu nelze uloupnout ani perníček? Podle staré válečnické zásady musel Tony Blair hledat a najít nejslabší článek. Tím je deset nováčků v Evropské unii a nejvíce v sázce má především osm chudších postkomunistických zemí.
Proč? Z bruselských fondů nyní dostávají vzhledem ke "starým" členům unie výrazně méně, de facto zlomek. Tento stav přijali nováčci v Kodani pod příslibem, že až se bude jednat o novém rozpočtu unie, přijde na pořad korekce této anomálie. Jestli má daný slib platit, tak by se nováčci dočkali podstatně větší finanční pomoci než dosud.
Slabý bod této rovnice spočívá v tom, že v Evropské unii platí obdobná zásada jako na úrovni národních států: Když není dohoda o novém rozpočtu, prodlužuje se dohoda o rozpočtu starém či stávajícím. Pokud proto členové unie nenajdou nový rozpočtový kompromis, tak nováčci dostanou příděl podle starých pravidel, tedy zase onen kodaňský zlomek, zatímco všichni unijní "mazáci" by zůstali takříkajíc na svém. Blair proto Česku, Polsku a dalším zemím střední a východní Evropy nabízí, aby připustili slevu ze svých jistě oprávněných nároků v řádu procent a dočkali se sice menších, ale proti nynějšku přece jen podstatně větších subvencí.
Karbaníci vědí, že když se hra povede, tak ji ocení i ten, kdo tratí. Platí to ale i v partii o evropský rozpočet? Jistě, nováčci mohou přimhouřit oko nad poklesem dotací, jejichž konečná výše může být pro ně stále ještě zajímavá. Ale cena za takto získaný kompromis bude i tak vysoká. Dojem ze smlouvání koňských handlířů jen tak nezmizí a jedna ze základních zásad evropské integrace, vzájemná pomoc namísto konfrontace, dostane na frak. Pro voliče se takováto hra stane ještě méně zajímavá, anebo v nich vzbudí dojem, že jak se mluví o Evropě, je třeba se raději dívat stranou.
Kde hledat viníka? Jako kuchař evropské bramboračky dnes vypadá Tony Blair. Ale když hrábneme naběračkou ke dni, ucítíme, že do tohoto polévkového hrnce přisypávali a přilévali mnozí další, hlavně ti, co hájí francouzské zemědělce.
