Bohumil Němec, kandidát proti Benešovi, který nakonec nekandidoval

Bohumil Němec (1873 až 1966) bývá občas líčen jako přírodovědec, který se „připletl“ do velké politiky. Jakoby prezidentské volby v prosinci 1935 byly jedinou hvězdnou chvílí tohoto muže, pomyslnými několika vteřinami slávy.

Čtěte také

Milada Rádlová, zapomenutá dcera třetího prezidenta

Skutečnou slávu si Bohumil Němec užil jako celosvětově uznávaný odborník na fyziologii rostlin. Jako první na světě zjistil, jak rostliny poznají, kde je nahoře a kde dole – a kam mají růst. A jako prvnímu na světě se mu podařilo rostlinu několikanásobně zvětšit; k tomuto jeho objevu se vědci vrátili až po druhé světové válce.

Respektovanou vědeckou osobností zůstal Němec i po druhé světové válce, podle pamětníků při výstavě Expo 1958 se v Bruselu konal i mezinárodní sjezd přírodovědců. V sále byly busty starých belgických badatelů a kdosi z účastníků se zeptal, o koho jde. Ani hostitelé nevěděli, ale profesor Němec je všechny poznal a představil včetně historek ze setkání s nimi…

Benešův vyjednavačský talent

Čtěte také

Jan Harus aneb Gottwaldův muž na špinavou práci

V politice se Němec angažoval už před svými dvacátými narozeninami, na počátku 90. let 19. století se účastnil tehdejšího politického dění, patřil mezi aktivní členy pokrokářského studentského spolku Slavie: „Byli jsme pro politiku, jejímž cílem byl samostatný český stát, chtěli jsme, aby to byl stát sociálně spravedlivý, a mnozí z nás chtěli stát socialistický,“ vzpomínal. Jen shodou okolností unikl politické perzekuci, řada jeho kolegů se dostala do politického procesu s takzvanou Omladinou.

Alois Rašín přivedl Němce roku 1907 do Národní strany svobodomyslné. Byl jedním z účastníků jednání o vytvoření státoprávní – později národní – demokracie. Dne 28. října 1918 se Němec v Praze účastnil převzetí obilního ústavu, jehož úspěch odstartoval převrat vedoucí k vyhlášení Československé republiky.

Čtěte také

Co si myslel Edvard Beneš? Jeho tajemník Eduard Táborský to možná věděl

Od roku 1918 byl poslancem Národního shromáždění za národně demokratickou stranu, od roku 1920 senátorem. O možné Němcově kandidatuře na prezidentský úřad se mluvilo už před Masarykovou abdikací a nakonec ji Němcovi nabídli agrárníci, tehdy nejsilnější politická strana. Kdyby platila „politická matematika“, měl Němec jisté vítězství.

Edvard Beneš, kterého sám Masaryk označil za svého nástupce, projevil ale neuvěřitelně obratný vyjednavačský talent. Podařilo se mu získat komunisty (aby mohli volit v plném počtu, amnestoval je čtyři dny před volbou odstupující TGM) a slovenské ľudáky, kterým vadil Němcův pokrokářský antiklerikalismus. Beneš navíc neutralizoval henleinovce, kteří pak volili bílými lístky. Několik hodin před volbou Němec svoji kandidaturu stáhl a Edvard Beneš dostal 340 hlasů ze 440. Takovým poměrem nezvítězil před ním ani TGM.