Botky plné horké vodky
Ruský spisovatel Zachar Prilepin pracoval jako dělník, vystudoval filologii a v 21 letech se poprvé účastnil čečenské války. První povídky mu vyšly až v roce 2003, ale od té doby vydal už osm knih, za které získal řadu ocenění a jež byly přeloženy do 11 jazyků. Kromě beletrie se věnuje také publicistice, pracuje jako novinář. Politicky se angažuje v extremistické levicové straně. Už ze stručného výčtu je zřejmé, že inspirace tomuto autorovi evidentně nechybí. A z obsahu povídek v souboru Botky plné horké vodky je zároveň jasné, že rozpory osobního života dokázal převést i do zvláštní směsi poetické obhroublosti a groteskní brutality.
Směs sentimentu a drsnosti, „neukotveného pobývání“, tuláctví bez cíle a půvabné obrázky malované v okopaných botách – to je charakteristika spojující 11 povídek Zachara Prilepina v souboru nazvaném Botky plné horké vodky. Postavy, které se zde objevují, mají plno siláckých řečí, sklon k snadnému přivlastňování cizího majetku a jejich společenské postavení se většinou pohybuje na okraji nebo alespoň v „nižších patrech“. Ale ve svém jádru, jež občas poodhalí, skrývají podivnou křehkost. Už první příběh – Žilka – je výpovědí násilníka, možná s teroristickými nebo extrémistickými sklony. Je na útěku, ale mnohem více ho trápí narušený vztah s přítelkyní než policejní pátrání po jeho osobě: "Je dobré zůstat bez naděje, když vám prázdné srdce plní jen lehký průvan. Když chápete, že všichni lidé, co vás drželi za ruce, vás už neudrží a vaše zápěstí vyklouznou. Dřív ano, dřív jsme se za ruce drželi pořád, ona a já."
V Prilepinových povídkách se vlastně odehrávají klukovská dobrodružství (Klukovské povídky - tak ostatně zní podtitul knihy). Koupě vraku automobilu a jeho nerozvážný transport, bludné putování venkovským lesem nebo jen takové kamarádské „poflakování“ – to všechno tu je – kamarádi z kriminálu i hospodští kumpáni, hodně alkoholu. Vše je ovšem zabaleno do něžného, rozcitlivělého, téměř básnického jazyka takovým způsobem, že výsledek vyvolá spíš chápavý, pobavený úsměv, než jakékoliv pohoršení: „Únik z kocoviny je zázrak, jenž můžete opakovat donekonečna, a stejně vás vždy znovu překvapí; pocity se vůbec neotupují, ani jediný. Je to asi, jako když vyrovnáváte let střemhlav. Hukot v hlavě narůstá, tupá země je stále blíž, zvedá se vám žaludek, a najednou škubnutí, oči se na okamžik přivřou, hlava se zakloní – a už před sebou zase máte nebe, tu blankytnou dálavu.”
Vždyť se zde také konec konců nic zlého neděje, jen autor sugestivně a věrohodně vyslovuje a popisuje dávnou a zřejmě stále platnou, představu široké, zároveň otevřené i ostražité, přecitlivělé, byť poněkud tvrdé a okoralé ruské duše.
Zachar Prilepin, Botky plné horké vodky, Argo, Praha 2011, překlad: Libor Dvořák, 191 s .