Bouře na francouzských předměstích

Jenže dnes více než kdy jindy platí, že staré zlaté časy jsou ty tam. Stejně tak si těžko na konci poslední války někdo dokázal ve Francii představit, že zemi čeká třicet šťastných let.

Od poloviny čtyřicátých let do začátku sedmdesátých Francie hospodářsky a politicky rostla a plynulý vzestup zastavil až první ropný šok. Paradoxně právě před pětadvaceti lety, kdy se budováním jednotného evropského trhu začal vyplňovat projekt zahájený otci integračního projektu, začalo být čím dál více zřejmé, že ekonomika Francie ztrácí tempo, a později ji německé potíže se znovusjednocením připravily o spojence ochotného ze své pokladny navyšovat společný evropský rozpočet. Proto pokašlávající unijní motor upevněný na ose Paříž - Berlín začal fungovat jako brzda.

Ve stejné době se začaly projevovat příznaky vnitřní choroby, jejíž akutní záchvaty v posledních dnech dostaly podobu ohňů na předměstích Paříže a dalších měst. Dávno před tím, než pánové Robert Schuman a Jean Monnet přišli s myšlenkou evropské integrace, mohla být Francie hrdá na svou přezdívku "země azylu", země, která dokáže poskytnout domov. Vedle velkých umělců, ať už to byli malíři jako Picasso či básníci jako Apolinaire, dala novou vlast mnoha bezejmenným přistěhovalcům, kteří hledali příznivější politické nebo tvůrčí ovzduší či prostě jen živobytí, protože tam, odkud přicházeli, na chleba nebylo.

Přistěhovalce potřebovala i rostoucí ekonomika, o které byla řeč výše. U Renaultů za Paříží i jinde snadno nacházeli zaměstnání především lidé z bývalých francouzských kolonií na severu Afriky. Jak už to bývá, dokud byla práce, bylo všechno snadné. S rostoucí nezaměstnaností začaly růst i potíže.

Ty počáteční dokázal sociální systém vybudovaný ještě v tučných letech zvládnout. Proto i u politiků přetrvával pocit, že rostoucí nezaměstnanost postihující citelněji a více přistěhovalce je jen dočasný problém, který lze překonat nebo alespoň překlenout do příštích voleb. Už v roce 1983 ale Francie zažila pochod přistěhovalců, kteří si stěžovali, že jejich postavení se zhoršuje a že se ve společnosti dostávají na slepou kolej.

Střídaly se levicové i pravicové vlády a s nimi se střídaly i recepty. Jednou to byly vylepšené sociální dávky či investice do uměle vytvářených míst, jindy zas měly situaci v "obtížných čtvrtích" zklidnit početnější policejní hlídky. I když přirovnání často kulhají, bylo to jako s výchovou. Pokud není jednotný a vytrvalý přístup, lhostejno zda tvrdší, či vlídnější, , tak na konci není dospělý za sebe odpovědný člověk, ale neklidná bytost reagující na bezprostřední podnět nebo hledající bezprostřední prospěch. Předměstí Paříže a dalších francouzských měst se stala mnohdy zónami, kde i policie ztrácela respekt. Zádrhel je v tom, že politici si byli rostoucího rizika vědomi, jen neměli dost odvahy a důslednosti se jím zabývat. Vždyť o "horkých místech" psal Jacques Chirac ještě, než se před deseti lety stal prezidentem.

V atmosféře bezvýchodnosti a beznaděje dokáže vyvolat konflikt i incident, který by za jiných okolností skončil několika řádky v černé kronice. Takovým incidentem byla smrt mladíků, kteří před dvěma týdny za okolností, jež se dodnes vyšetřují, uhořeli v trafostanici na pařížském předměstí. Od té doby noc co noc hoří auta, ale také školy, do kterých by měli chodit právě mladíci, kteří právě nyní raději vyrábějí Molotovovy koktejly.

Francouzští politici jako dříve střídají ostrou rétoriku a sliby nových šancí. Proto vyhlídka, že by se situace v dohledné době zgruntu změnila, není velká. Nanejvýš se podaří časem přivést část rozbouřených mladíků zpátky do škol, tedy do těch, co zůstanou, a zaplatit škody. Ale Francie, která si nedokáže dát do pořádku vlastní domácnost, stěží může být pro Evropu vzorem, jakým byla.