Břetislav Tureček: Boj o srdce a mysl

Je to přesně ta věc, která se Američanům katastrofálně nepovedla v Iráku a asi ještě hůře nakonec dopadne v Afghánistánu. Škoda, že žádný psycholog americké armády včera neseděl v sále Rakouského hospicu v Jeruzalémě.

Pět historiků z Německa, Rakouska, Spojených států a ze samotného Jeruzaléma tam popisovalo, jak se podařilo za první světové války rakousko-uherské armádě získat srdce a mysl obyvatel Palestiny. Rakousko-uherští vojáci, a mezi nimi stovky Čechů, se tehdy marně pokoušeli po boku Osmanské říše odvrátit vpád britských jednotek na Blízkých východ.

Pravda, situace byla v mnohém jiná než dnešní postavení Američanů v Iráku nebo Afghánistánu. Rakušané nezabíjeli místní obyvatele, ale naopak ve válce stáli na straně domácí, turecké vlády.

Rakušané také nebyli hlavní zahraniční válečníci – této nevděčné role se podle dobových svědectví se zápalem sobě vlastním zhostili Němci. Rakušané měli v boji své dělostřelecké jednotky a obávané kanóny ze Škodovky. Jinak ale byli spíš v závětří, a tak měli čas a příležitost být hodnými vojáky.

Jak se ale včera shodlo hned několik expertů, mnohé věci by se od nich i dnes mohli k vlastnímu prospěchu učit i ti Američané.

Tak třeba rakousko-uherští vojáci nejenže jedli stejné potraviny jako místní obyvatelé, ale ještě pro ně stavěli vývařovny. I po desítkách let prý obyvatelé Betléma vzpomínali na rakouskou polní pekárnu. A na vojenské lazarety sloužící v době epidemií cholery a tyfu i místním lidem.

Rakušané se od nich také nebáli nakupovat – historické záznamy ukazují, že byli vítanými zájemci o suvenýry ze Svaté země.

K ideovým strůjcům rakousko-uherské vojenské mise patřil i moravský rodák, orientalista Alois Musil. A ten zase přišel s nápadem, že zbídačené zemi je vhodné pomoci vzděláváním nadaných studentů.

Několik desítek Palestinců nakonec opravdu odjelo do Rakouska. Studia nakonec nedokončili jen proto, že po porážce přišel rozpad Osmanské říše i samotného rakousko-uherského mocnářství. Orientální studenti se museli předčasně vrátit domů.

Za největší triumf Rakušanů ale dnešní historici považují, že se snažili místní obyvatelstvo také bavit. Pomáhalo jim v tom třeba kino zřízené v Jeruzalémě, koncerty maďarské cikánské kapely i barvité vánoční ceremonie.

No jistě, Američané už dnes mají v Afghánistánu úplně jiné starosti, než stavět nevděčným domorodcům biografy. Možná ale časem zjistí, že i pro válku 21. století jsou pořád vhodné i některé postupy, které se hodí spíš do století devatenáctého.

Autor je blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu