Břetislav Tureček: Nenápadní mírotvorci
Blízkovýchodní konflikt někdy připomíná fotbalový zápas. Tedy alespoň podle reakcí posluchačů, čtenářů a diváků, kteří zdejší dění sledují prostřednictvím sdělovacích prostředků. Na fotbalovém zápase lidé tleskají, skandují, pískají a nadávají. Poslům dobrých či špatných zpráv z Blízkého východu své názory vyjadřují ve formě dopisů, emailů, esemesek.
Někdy je to kritika, jindy zase přichází chvála. „Vítězství našeho klubu jsou málo zviditelňována,“ píší jedni fanoušci pomyslného blízkovýchodního mače. „Tohle naše špinavé prádlo na veřejnost netahej, proč si nevšímáš našeho soupeře,“ stojí v jiných dopisech, které korespondentům na Blízký východ chodí. A také: „Dobře jsi to napsal, žádné zametání pod koberec!“ objevujeme někdy s kolegy v emailových schránkách.
Přicházejí ale také reakce, ze kterých není cítit síra ani nekape med. Bývají to obsáhlé dopisy od lidí, kteří blízkovýchodní konflikt nesledují pouze u pomyslné obrazovky, ale sami se rozhodli s tím něco udělat. Ano, mám od českých posluchačů v šuplíku už několik mírových plánů pro Blízký východ!
Jistý moravský inženýr léta piluje obsáhlý plán, jak odstranit spory o vodní zdroje mezi znepřátelenými státy. Například řeka Jordán patří k důležitým vodním zdrojům pro Izrael. Několik jejích drobných přítoků leží ale na území Libanonu. Když se z nich v minulosti Libanonci pokusili čerpat více, než bylo jižnímu sousedovi milé, přišel Izrael okamžitě přišel s hrozbami ozbrojeným útokem.
Moravský inženýr má ale plán, jak nedostatek vody na izraelsko-libanonském pomezí vyřešit. Přečerpávat tam vodu z libanonské řeky Lítání. Prostě umístit pumpy do míst, kde nevyužitá sladká voda Lítání vtéká do moře. A pak tuto drahocennou tekutinu hnát potrubím zpátky tam, kde arabským i židovským zemědělcům tolik chybí a kde neustále doutná příští válka.
Jiný český návrh dokonce řeší sto let trvající územní spor mezi Židy a palestinskými Araby. Jeho autor vypracoval třístránkový návrh rozdělení Izraele a palestinských území. Prostě by vytýčil přímku, tak jako je třeba napříč Korejským poloostrovem. Arabové by museli na jih, Židé na sever. A postupovalo by se podle jednotlivých upřesňujících bodů, dokud by oba znepřátelené národy nevychladly a nespokojily se k kompromisem.
Takových plánů už mi tedy do pošty přišlo několik. Možná si řeknete, že je to pošetilé bláznovství – snažit se od stolu kdesi v České republice řešit desítky let trvající konflikt. Musím ale na obranu těchto nenápadných mírotvorců říci pár slov. Mně je na nich sympatické to, že jenom nefandí a nespílají soupeři, ale že svůj drahocenný čas věnují i hledání pozitivního řešení. Třeba jsou ty jejich plány naivní a přivodily by možná ještě více krveprolití, než je v Orientu dneska.
Jenže - v čem se tyto mírové iniciativy z českých měst a vesnic liší od všech těch světově známých návrhů? O kolik více klidu přinesly na Blízký východ dosavadní mírové konference, zasedání Rady bezpečnosti a pendlování diplomatů přes oceány? Proč už za ty utracené miliardy dolarů konečně trvalý mír nezajistily? Nemají vlastně ve výsledku ty třeba úsměvné české plány úplně stejnou váhu jako všechny velmocenské hrátky?
Autor je blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu
