Břetislav Tureček: Růžoví kostlivci
Zveřejnění tisíců dokumentů o afghánské válce na serveru wikileaks před pár dny zaujalo odborníky i veřejnost na celém světě. O nejvýbušnějších kauzách, dosud uzavřených do trezorů americké generality, souběžně informoval britský Guardian, německý Der Spiegel i newyorské Timesy.
Z českých médií už tato záležitost zase rychle vymizela. Přesto ale určitě stojí za pozornost hlavě ty aspekty, které se týkají samotných novinářů.
Asi nejzajímavější je propast mezi některými kontroverzními incidenty afghánské nebo třeba irácké války, a způsobem, jakým o nich v reálném čase referují západní i česká média. Obvykle to vychází už ze samotných formulací agenturního zpravodajství.
Když jednotky NATO v Afghánistánu třeba ohlásí, že zabily tucet povstalců, mediální verze se často smrskne na tvrzení, že mezinárodní koalice v Afghánistánu zlikvidovala 12 ozbrojenců.
Rozdíl je zřejmý: veřejnost se nedozví, že jde o verzi jedné ze stran konfliktu a že vše mohlo také být trochu jinak.
Když jindy bombardéry Severoatlantické aliance někde zabijí 30 vesničanů a incident už v samotném Kábulu připouštějí i západní generálové, v české kotlině můžeme ještě dlouhé hodiny číst uhlazenou a velmi opatrnou formulaci, že „afghánští vesničané obvinili alianci z masakru."
Tato verze zase tak trochu potlačuje možnost, že vesničané mohou mít pravdu. A že západní vojáci možná z mnohakilometrové výšky zaútočili na jakousi svatební oslavu, tak jak už se to mnohokrát stalo.
Nedávné úniky wikileaks na řadě případů v plné síle ukázaly, jak taková předpojatost zkresluje skutečný obraz krvavých blízkovýchodních válek. Že i bohatě ohvězdičkovaní generálové z našeho civilizačního okruhu mohou lhát a mlžit, a že negramotní muslimové mohou mít pravdu.
Díky wikileaks najednou zjišťujeme, že američtí mariňáci kdesi u Džalálábádu palbou ze samopalů a kulometů pokosili desítky vesničanů, kteří se provinili jen tím, že šli zrovna kolem po silnici nebo sklízeli obilí na poli.
Pro západní politiky je největší nepříjemností to, že se o masakru dozvěděla západní veřejnost. Jenže pro mnohé Afghánce může být tento incident už několik let dalším z důkazů, že z hlediska jejich strádání nemusí být mezi západními vojáky a teroristy až takový rozdíl.
Před lety jsem zaslechl názor, že na vykreslování blízkovýchodních válek našima očima není nic špatného. Že tak úzkostlivá objektivita ve vyjadřování a dávání prostoru oběma stranám prostě není nutná. Protože naši, západní nebo izraelští vojáci bojují za demokracii a svobodu, zatímco jejich protivníci šíří jenom teror a tmářství.
Afghánistán ale ukazuje, že takový přístup moc nepomáhá. Že když se o problému nemluví, neznamená to, že neexistuje. Někteří snaživí novináři na Západě opravdu mají tendenci lakovat skutky „našich“ na Blízkém východě tak trochu narůžovo. Asi v domnění, že i realita je pak o něco růžovější.
Zdá se ale že to tak nefunguje. Jediný výsledek totiž je, že ze skříní potom padají růžoví kostlivci.
Autor je blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu
