Břetislav Tureček: Země běhajících rovnostářů
V některých zemích platí rčení, že „šaty dělaj člověka“, bezezbytku. A bez dokonalého ohozu je tam člověk vlastně outsider. V Izraeli to tak ale rozhodně není. K udržování společenských kontaktů tam dokonce ani není potřeba golfového vybavení. Stačí obyčejné tenisky na běhání.
Před lety jsem se vracel ze schůzky v izraelském parlamentu. Měl jsem na sobě oblek s kravatou. U knesetu jsem si zastavil taxíka a jeho řidič se nestačil divit, jak jsem oblečený. Když jsem se pokusil vysvětlit, že přeci musím nějak vypadat, když jdu na setkání s poslancem, s úšklebkem mě odbyl: „V tomhle horku jsi musel být s kravatou v parlamentu jediný!“
Taxikář trochu přeháněl, ale v zásadě měl pravdu: V Izraeli opravdu není tolik důležité, co má člověk na sobě. Bývaly prý doby, kdy i politici chodili v šortkách. Dnes už to tak není, a hlavně ti nejdůležitější vůdci se před televizními kamerami snaží vypadat jako ze škatulky.
Na oblečení se tu ale pořád moc nehraje. A kdyby někteří čeští politici viděli, v čem chodí na úřad vlády nebo do parlamentu izraelští reportéři, nestačili by se divit. Roztrhané džíny a síťované nátělníky nejsou výjimkou.
On je totiž Izrael pořád v něčem takovou rovnostářskou zemí. Moc a bohatství se tu příliš nedává na odiv luxusními oděvy a drahými bouráky.
Také mám podezření, že namísto tenisu, squashe a golfu se tu i vlivní lidé daleko častěji potkávají u obyčejného běhání. Vlastně, všichni se tu potkávají u běhání. Pro novináře to má řadu výhod. Když sám umí alespoň předstírat lehký poklus, nemusí chodit na zdlouhavé tiskové konference.
Jednou jsem potřeboval vyjádření jistého důležitého ministra. Zavolal jsem svému místnímu kolegovi do Tel Avivu, jestli mi pomůže rozhovor zařídit, protože to bylo trochu narychlo. „Ale ano, jistě,“ odpověděl mi. „Zrovna běhám na pláži a potkal jsem mluvčího toho ministra. Až se s ním na zpáteční cestě zase potkám, hned mu to řeknu!“
Já sám mohu číhat v jeruzalémské čtvrti, kde bydlím. Pravidelně se tu dá při večerním udržování kondice narazit třeba na šéfa organizace Rabíni za lidská práva, která poukazuje na šikanu Palestinců ze strany židovských osadníků a izraelské armády. Pokud bych s ním dal řeč, za chvíli bych měl i názor protistrany. S přicházející nocí se tady obvykle vyskytuje i neustále ochotný mluvčí armády.
Izrael začínal jako socialistická země se vším všudy. To už je samozřejmě dávno minulostí a možná i díky tomu se v hospodářské rovině vypracoval tam, kde je. Zároveň ale platí, že člověk pořád může vyběhnout do ulic v obyčejných a třeba vytahaných teplákách. A nemusí si na nic hrát.
Autor je blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu
