Budoucnost Tibetu

Co je podstatou této politiky? Investice do hospodářského rozvoje - nejznámějším příkladem je výstavba železniční trati, která Tibet spojuje s čínským vnitrozemím - a politická a náboženská vláda tvrdé pěsti. Peking počítal s tím, že vylepšení tibetské ekonomiky automaticky posílí loajalitu Tibeťanů k čínskému státu. Nic takového se ale nestalo. Důvody? Tibeťanům jsou odpírána mnohá práva, včetně práva tak základního, jako je studium v mateřském jazyce. Krom toho: Tibet sice zažívá hospodářský rozvoj, ale většině Tibeťanů se zdá, že z něj profitují výhradně etničtí Číňané. Kteří už v některých oblastech Tibetu početně převyšují původní obyvatelstvo.

Délka a šíře tibetských nepokojů naznačují, že Peking musí svůj kurs vůči území, kterému se přezdívá "střecha světa", radikálně pozměnit. To se zřejmě opravdu stane, i když až po pečlivém obnovení pořádku, nepochybně provázeném četnými případy porušování lidských práv. Ale až Čína Tibeťanům a světu dokáže, kdo je v Tibetu pánem, bude si Peking muset vybírat z možností, které dosud zavrhoval.

Nejméně pravděpodobná je varianta, po níž volají protibetští aktivisté na celém světě: varianta zcela nezávislého Tibetu. Čína není Srbsko, kterému je možné odstřihnout Kosovo, aniž by se mohlo účinně bránit; Čína je velmoc, s níž jiné velmoci proti její vůli mnoho nepořídí. Musela by se sama chtít Tibetu vzdát. A to neudělá. Přinejmenším v blízké budoucnosti.

Za prvé má pro ni Tibet strategickou hodnotu. Pravda, ne už tak silnou, jako v padesátých či sedmdesátých letech, kdy se válčilo jinak. Nicméně: vyklizení tibetského pole by pro Čínu mohlo znamenat, že volný prostor bezpečnostně obsadí nějaký rival, například Spojené státy či Indie.

Za druhé, vyklizením Tibetu by Peking dal naději na samostatnost i dalším národnostem, které čínskou nadvládu snášejí nedobře, jako třeba Ujgurům. Takového precedentu se čínský komunistický režim velmi obává.

Za třetí, od dávných dob platí, že čínský císař - a komunistické vedení je novodobým převtělením monarchy - má plnou legitimitu pouze tehdy, když ovládá celé území státu. To je jeden z důvodů, proč se Peking odmítá smířit se samostatností Tchaj-wanu, a proč ji nebude chtít dopřát ani Tibetu.

Tu a tam se proti nezávislosti Tibetu argumentuje hospodářskými zřeteli. Tibet je potenciálně bohatá země, má velké zásoby nerostných surovin. Ovšem jeho infrastruktura je silně zanedbaná, a třebaže ji Číňané usilovně vylepšují, spolyká ještě mnoho investic. Seriózní analytik musí pochybovat, zda je země, jejímž nejrozvinutějším národohospodářským odvětvím je a dlouho ještě zůstane turistický ruch, schopna samostatné existence. Tibetu hrozí východotimorský scénář: Východní Timor, jehož osamostatnění bylo na počátku tisíciletí vydáváno za velký úspěch, je nyní ve stejné, a v některých ohledech ještě horší ekonomické situaci, než v jaké byl za indonéské nadvlády. A nijak mu nepomáhá, že je, stejně jako Tibet, potenciálně bohatý. I on disponuje rozsáhlými nerostnými ložisky - jenže je při nedostatku peněz nedokáže řádně využívat. Proto zůstává na chvostu nejchudších zemí světa.

Obavy z hospodářské nesoběstačnosti Tibetu mohou být jedním z důvodů, proč i dalajlama, duchovní a politický vůdce Tibeťanů, léta volá pouze po větší míře autonomie pro svou vlast, nikoli po její plné nezávislosti.

Když je samostatnost Tibetu v politickém nedohlednu, jaké možnosti zůstávají na stole?

Například ona větší autonomie, kterou zmiňuje dalajlama. V jejím rámci by si Tibeťané mohli většinu záležitostí spravovat sami, ústřední vládě by přenechali jen věci vojenské, bezpečností a zahraničně politické. Byla by to varianta formule "jedna země, dva systémy", která byla poprvé užita u Hongkongu a od té doby je vytrvale nabízena Tchaj-wanu.

Možná Čína nepůjde tak daleko a k tomu, aby Tibeťany ujistila, že ve své zemi nejsou občany druhořadého postavení, zvolí jiné prostředky. Může zkusit vystačit s omezováním stěhování etnických Číňanů do Tibetu, zlepšováním tibetského školství a s dohlížením na to, že z hospodářského rozvoje regionu profitují i etničtí Tibeťané.

Pro obě možnosti ale platí, že výhodným spojencem by pro Peking byl ten, jemuž Peking nemůže přijít na jméno - dalajlama. Dalajlama byl vždy proti násilí a vždy pro dialog. Zklamán násilnostmi Tibeťanů, nabídl nyní svou rezignaci a zdůraznil, že Tibeťané a Číňané musejí žít bok po boku. Čím dříve si Peking uvědomí, že v dalajlamovi má toho nejlepšího partnera, tím dříve lépe pro všechny.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .