Být na čele světových tabulek na konci roku je skvělý úspěch. Mám před sebou plodné roky, věří oštěpař Vadlejch

Jakube je ti 33 let. Je to na oštěpaře hodně nebo málo?

Na české poměry je to stále ještě málo, protože trenér Jan Železný, Bára Špotáková, Víťa Veselý ukázali, že i čtyřka na začátku se dá považovat za věk, ve kterém se dá házet. Pořád cítím, že mám před sebou spoustu plodných let.

Fyzických i mentálních sil je pořád dost a jede se dál?

Myslím si, že se to i lepší. Nabývám zkušenosti a i velké závody jako mistrovství Evropy, mistrovství světa a olympiády to ukazují. Jsem v psychické pohodě a doufám, že to bude pokračovat dál.

Nedávno jsem si hod oštěpem vyzkoušel na Dukle a zjistil jsem, že to tedy není vůbec žádná legrace. Hodil jsem asi dvacet metrů..

Je to tak. I lidé, kteří na to koukají z hospůdky, tak si říkají, že osmdesát metrů nic není, že to hodí levou zadní. Pamatuji si, jak mě jednou poprosil druholigový fotbalista z Dukly Praha, že potřebuje kvůli zápočtu na vysoké škole hodit 24 metrů. Říkal jsem si, že to nebude žádný problém, ale on prvním hodem dal šestnáct metrů. Po dvou týdnech trénování jsme se dostali na dvacet metrů a řekl jsem, že to nebude nic jednoduchého. Zápočet mu dali, ale potvrdil jsem si, že pokud tam není to cítění a dynamika v ruce, tak se těžko něco zmůže. Nejde to úplně naučit. Buď to v člověku je nebo není.

Můj první kontakt s oštěpem byl takový, že jsem se trefil do hlavy, zadunělo to a řekl jsem si, že už ho nechci nikdy vidět. Dopadlo to ale jinak. (smích)

Na mistrovství světa v Budapešti cinkla bronzová medaile, ale průběh závodu nebyl vůbec jednoduchý, že?

Oštěp je nyní celosvětový, protože dříve se medaile takřka rozdávaly mezi Evropany. Teď to vůbec neplatí a prim hraje svět – Indie, Pákistán, Grenada, Keňa a Egypt. To jsou státy, které tam dříve nefigurovaly. Pro atletiku a oštěp zvlášť je to ale plus. Níradž Čopra z Indie má na instagramu přes sedm milionů sledujících a je u nich vnímán jako modla. On je ukázka toho, kam se dá vyšplhat.

Čtěte také

Neměl jsem top den, o to víc si vážím, že jsem urval medaili, říká bronzový oštěpař Vadlejch

V Česku jsi v juniorech prakticky neměl konkurenci a jen jsi přehazoval sám sebe. Je to tak?

V juniorech jsem hodil přes osmdesát metrů a řekl jsem si, že to není možné a že už nikdy dál nehodím. Zajímavá statistická věc je, že jsem tehdy vedl juniorské světové tabulky. Letos byl první rok, kdy jsem na konci sezony vedl i ty mužské, což je pro mě skvělý úspěch. Moc si cením toho, že se mi povedlo hodit nejdál ze všech kluků na světě.

Mezi muži ti v Česku konkurovali Petr Frydrych a Vítězslav Veselý..

V jednu chvíli jsme byli tři Češi v top 10 na světě, to pak není lehké uspět ani na mistrovství republiky. V naší disciplíně to pomalu znamenalo finále mistrovství světa, protože kluci také mají medaili ze světových akcí. Snažili jsme se navzájem hecovat a díky tomu jsme se dostali výš.

Trenér Železný

Myslíš si, že jsme oštěpařskou velmocí díky tomu, že už máme tak dlouho Honzu Železného se světovým rekordem?

Všechno směřuje k trenérovi, protože on skoro vyhrál čtyři olympijská zlata v řadě. Všichni se snažíme být jako on. Tenkrát to byl u mě odrazový můstek proč začít s atletikou, když jsem ho sledoval na olympijských hrách v Sydney 2000.

Jan Železný nikdy nevypadal jako hora svalů oproti Finům nebo Němcům. Zářil hlavně díky technice?

Je to ohromně v technice. Oštěp je vedle skoku o tyči nejkomplexnější atletická disciplína. Musí se tam sejít všechno. I mezi atlety ale panuje názor, že začínáme trénovat až v lednu a únoru, ale my začínáme stejně jako všichni ostatní, i když nemáme halovou sezonu. Děláme vše zevrubně, běháme a skáčeme, abychom se pak na tom rozběhu doslova neroztrhli. U finského oštěpaře Pitkämäkiho dělali test levé odhodové nohy, kolik energie tam dopadá. Byla to tuna. My musíme zvládnout obrovské síly, abychom tam nenechali kotník.

Přibliž mi techniku hodu oštěpem?

Rozbíháme se normálně čelně, ale v jednom momentu dochází k tzv. přenesu. Přenášíme pak oštěp do bočního běhu a dochází k rotaci trupu. Z lineárního pohybu dochází k rotačnímu. Je to jednostranný sport, takže dost často bývá páteř narotovaná i v běžném životě. Myslím si, že nás to v pozdějším věku všechny dožene.

Bolí tě záda?

No, jéje. V roce 2018 jsem při tonizaci před závodem v Rabatu zvedl činku, projela mi jehla zády a zjistil jsem, že mám kompresní rupturu páteře. To se mi stalo v 27 letech, no trpí páteř hodně.

Jaké svalstvo při hodu vlastně provede závěrečný úkon?

Ideálně při dopadu levé nohy by měla být pravá ruka natažené jak v lokti, tak zápěstí a oštěp by měl být pod ideálním úhlem. V té době, kdy levá ruka ten hod zavírala, se otevře a vznikne extrémní pnutí v zádech, břiše a mezi prsními svaly. Dochází k luku a ideálně by se mělo v ten moment všechno sepnout a rychle rukou hodit. Všechny svaly by se v jednu chvíli měly postarat o zbytek.

Jak se má oštěp správně držet?

Jsou tři typy držení. Hodně specifické držení je to, kterému se říká vidlička. To se oštěp drží mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Je to technika, kde je důležitá velká flexibilita ramene. Když to tam není, tak dochází ke zranění lokte a ramen.

Pak existují další dva typy, které se používají nejčastěji. Jeden z nich je, když držíte palec a ukazováček na konci vázání a nejčastější, který používám i já, je to, když prostředníček a palec drží konec vázání a ukazováček oštěp tzv. nabaluje. Pomáhá mi to v rotaci zápěstí.

Kolik stojí oštěp?

Nejdražší oštěpy, které jsou celé z karbonu, tak stojí kolem tisíc euro možná i více. U nás se před každým závodem dávají oštěpy na vážení a musí splňovat plno podmínek a když se jen o milimetr posouvá těžiště, tak jde ze soutěže.

Vývoj oštěpu

Uwe Hohn hodil v roce 1984 přes 104 metrů. To bylo ale s oštěpem s jinými parametry, že?

Oštěpy měly oproti dnešnímu vyvážení posunuté těžiště o 4 centimetry dál. Oštěp se podhazoval a ideální podmínky pro hod byl protivítr. Dost často se hledaly větrné stadiony a oštěp byl schopen klouzat po trávě. Když někdo hodil devadesát metrů, tak oštěp klidně ještě dvacet metrů klouzal do sektoru výškařů. Vizuelně to nevypadalo hezky a bylo to i nebezpečné. Tento hod Hohna jako úlet ukázal rozhodčím, že tudy cesta nevede.

Jan Železný hodil někdy přes 100 metrů, ale bylo to nějakým necertifikovaným oštěpem. Je to tak?

Nebylo to přes sto metrů. Bylo to tenkrát v Oslu v roce 1992 a Finové přišli s tím, že Honza neměl certifikaci, tak mu vzali světový rekord, který tam hodil. Říkal, že ho to tak naštvalo, že pak prvním hodem vyhrál olympiádu.

Od světového rekordu Jana Železného (98,48m) by mohlo v roce 2026 uplynout 30 let. Co s tím?

Je na čase to překonat. (smích) Já bych byl ale spokojen kdybych přidal i centimetříky ke svému osobnímu rekordu.

Jakube, jak vypadá den vrcholového oštěpaře?

Třeba teď odpočinkově. Když to vezmu ale v tvrdé přípravě, tak je to klasický dvoufázový trénink a závisí na dni v týdnu, co se trénuje. Pondělí, středa a pátek máme dopoledne házení a odpoledne posilovnu. Úterý a čtvrtek máme dopoledne běhání a odpoledne skákání. Víkendy nám nechává trenér volné, takže se můžeme z toho týdne vzpamatovat.

Na tréninku to funguje tak, že hodíš pokus a pak si o něm s trenérem povídáte?

Je to tak. Určil jsi to tak, jak to je u české a německé oštěpařské školy. Česká škola funguje tak, že se hodí jeden pokus, maximálně dva a řekne se, co tam všechno je špatně. Trenér opravdu vidí v té rychlosti, co člověk udělal špatně. Takže si nemusí ty hody natáčet a řekne nám tři důvody, proč oštěp letěl tak a tak. Rozebíráme to. Co se týče hodů, tak s věkem jich ubírám a ubírám. Snažím se o kvalitu nad kvantitou. Je to bolavý sport. Snažím se z toho vytřískat nejvíc a neničit si tělo víc, než musím.

Když koukám na Němce, tak Johannes Vetter třeba odhází pomalu se zavřenými očima patnáct oštěpů co nejdál a pak se koukají na video. Každý má nějakou svoji cestu.

Zavíráš oči při odhodu?

Nemělo by se.

Výbušnost trénuješ v posilovně?

Ano. Pilujeme ji i sprinty. Chodíme i násobené odrazy, což všechno spadá pod dynamiku. Běháme s tahačem, kde máme závaží nebo si házíme s medicinbaly, které mají osm kilo a hned na to házíme čtyřkilovým. Ideální jsou i výběhy schodů, i když je to hodně bolavá věc. Kdo zažil legendární schody na Dukle, kde je sto schodů z každé tribuny…To když si dá člověk desetkrát po třech schodech, tak zaručuji, že neodejde do patnácti minut.

Čtěte také

Vadlejch: Před olympiádou v Tokiu jsem cítil obrovskou formu. Věřil jsem, že mě nikdo nezastaví

Na vrcholné akci tě v ideálním případně čeká sedm pokusů. Jeden v kvalifikaci a šest ve finále, jakou roli tam hraje hlava?

Hlava je dirigent a určí, jaké to bude. Vždy říkám, že na mistrovství světa je dvaatřicet kluků, kteří mají nejlepší formu v roce, minimálně polovina lidí má životní formu, ale jsou tam jen tři medaile. Všichni medaili chtějí, ale zákonitě to musí zkazit. Hlava je vším.

Jsou oštěpaři mezi sebou kamarádi?

Myslím si, že jsme dobrá parta. Navzájem dokážeme uznat, že ten den byl někdo jiný lepší.

Na tu techniku, kterou vás Jan Železný učí, přišel sám nebo jede podle nějaké metodiky?

Několikrát mi říkal, že děkuje svému otci, který ho nezkazil a naučil ho skvělé základy. Železný potkal skvělé lidi a trenéry, kteří mu dali správný základ pro trénink. Vydržel totiž házet do čtyřiceti let a neměl tam žádnou zásadní chybu v technice.

Kolik závodů ročně zvládneš?

Letos jsem měl třináct závodů a to je taková hraniční hodnota. Člověk si musí vybrat, zda chce házet třicet závodů a vydělat si, ale pak to pocítí na zdraví anebo vydat maximum na menším počtu závodů a být x let konstantní.

Působíš na Dukle, takže jsi její zaměstnanec nebo jsi voják z povolání?

Dlouhé roky jsem byl tzv. OZ, takže občanský zaměstnanec a v momentě, kdy jsem měl první medaili, tak jsem byl povýšen na profesionálního vojáka.

Jakou vojenskou hodnost máš?

Jsem nadrotmistr.

Finančně se to dá zvládnout?

Jo. Když se člověk zlepší a je do trojky nebo pětky na světě, tak žije z reklamních smluv a pak samozřejmě ze závodů jako jsou Diamantová liga, mistrovství Evropy, mistrovství světa a olympijské hry, tak to začíná být zajímavé.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík