Čeho je moc, toho je příliš
Pokud patříte k těm, kteří jsou schopni hltat nové a nové plky o týraném chlapci z Kuřimi, který je v hovoru s novináři veselý, a o Aničce, která je třeba Barbora, a možná jí není třináct, nýbrž čtyřiatřicet - pak vás varuji, nečtěte v zájmu svého duševního zdraví dál. Stejně o nic nepřijdete, šokující odhalení vás ještě čekají, poněvadž dosavadní vývoj kauzy, bohatý na překvapení, signalizuje, že se z třinácti alias čtyřiatřicetileté Aničky-Barbory musí nutně vyklubat padesátiletá, leč mladě vypadající Máří. Anebo sedmdesátiletý člen žebravého řádu dervišů Alí, kterému se v hodinách mystického souznění s Alláhem samovolně stočily vlasy do culíků a vyhladila se mu pleť.
Nechci se dotknout citlivých duší - ale jak jinak se s touhle kauzou vyrovnat, než s pomocí ironie? Kdosi se nás tady denně pokouší krmit záplavou dohadů, štěků, pravd, polopravd a pitomin; dnes je to tak, zítra úplně jinak - ale vždy se tomu věnuje velký prostor, nejlépe celá novinová stránka, nebo dokonce dvě. Zarážející, ale v českých podmínkách příznačné je, že touto typicky bulvární metodou pracují i listy, které se označení za bulvární srdnatě brání. Jejich šéfredaktoři by nepochybně řekli, že vycházejí vstříc zájmu veřejnosti o co nejčerstvější informace podané v souvislostech. Nicméně výsledek se nechtěně podobá znamenité práci Jaroslava Haška o nalezenci Toničce. Nepletu-li se, vydržel Hašek sledovat v geniálně parodickém bulvárním stylu proměnlivé osudy nalezencovy po čtyřiadvacet kapitol. Samozřejmě, ani on to nedělal zadarmo. Ale byla to aspoň čistá hra: Hašek si dělal legraci a nepředstíral nic jiného.
