Čekání na zázrak

Vypadá to jako když naše politická reprezentace jen čeká na zázrak. A média, místo aby politiky upozornila na to, že v civilizovaných zemích bývá zvykem k důležité volbě přistupovat až v momentě, kdy je předem dohodnutá většina, aby se význam tak důležité volby nedevalvoval, kritizují střídavě jednu či druhou stranu za neústupnost či se zabývají bodovým systémem pro řidiče. Nebo, jako v pořadu Václava Moravce v České televizi, předvádějí neústupnost politických zástupců, tedy nezralost, z které je může vyvést jen zásah nadpřirozené síly. Tato víra v zázrak, který za naše politiky vše vyřeší, je jak už upozorňovala řada sociologů po druhé světové válce ve vztahu k Německu, typická pro poškozenou společnost dlouhotrvající nesvobodou, v které Němci žili dvanáct let a my od roku 1939 s krátkou pauzou až do roku 1989.

Deklarovaná odpovědnost vůči voličům, kterou se obě velké strany zaštiťují, ve skutečně fungující demokracii by měla vést k opačnému jednání, a sice k deblokaci a k odstranění patové situace. Plně nefunkční stát zvlášť v době tak význančých změn, kterými prochází celá Evropa, je pro nás brzdou a okolním zemím signalizuje naší politickou nedospělost. A sice ne tím, že ještě nemáme vedení parlamentu a novou vládu, to se stává i jinde, ale hlavně způsobem jak tato nefunkčnost vypadá. Komunikace jednotlivých konkurenčních stran je velmi nestandardní, protože jakoby nepočítá s kompromisem jako se základním prostředkem jakékoliv dohody v demokratickém státním uspořádání.

Zázrak ale nemusí za takovéhoto patového stavu činit jen Bůh, ale každý kdo vyzáří ze zebe dost síly a sejme ze zatvrzelých protivníků odpovědnost za jakékoliv řešení. V našem případě je to samozřejmě jedna figura, a tou je pan prezident Václav Klaus. Byl by úplný hlupák, kdyby tento moment nevyužil, Kompromis nejspíš navrhne sám, prosadí ho, ale bude určitě takový, aby i on na něm vydělal. Výsledek bude předvídatelný: Všichni si nejprve oddechnou, že se stal zázrak a patovou situaci za ně někdo vyřešil, ale teprve po dovolené se budou zase všichni divit, s čím souhlasili.

Ralf baron Dahrendorf, který se celý život zabývá vlivem totalitních států na občana, v jedné ze svých posledních prací napsal, že každý, kdo se z vlivu komunistické strany vymanil, tak učinil stejně jen částečně a zůstalo mu jisté znamení na charakteru, které musí takový člověk sebou nosit celý život. Díky tomuto znamení na duši jsou všichni bývalí exkomunisté, ale i lidé jen pod komunistickým jhem apaticky žijící, velice brzy k rozpoznání. Tvoří zvláštní kategorii lidí, jako třeba penzionovaní učitelé či důstojníci. Naši politici slova profesora Dahrendorfa svým čekáním na zázrak či zázračného muže, který vše vyřeší za ně, to jen potvrzují. Přičemž standardní postup by byl jednoduchý: obě strany by sepsaly priority a snažily se domluvit navzájem ústupky: když my ustoupíme od toho, vy ustoupíte od toho. Do stadardů ale, zdá se, máme ještě daleko.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci "http"//www.rozhlas.cz/cro6/audio/" Radio na přání