Čeněk Růžička: Zákazy pro kočovné Romy platily i po válce
Přestože byli Romové, respektive cikáni za První republiky oficiálně uznáni za svébytnou národnostní menšinu a během sčítání lidu v roce 1921 byla romská národnost stejně jako židovská zvláště vymezena, Československo nadále vůči Romům uplatňovalo zákon o potulce z roku 1885. Úřady Romům stále věnovaly mimořádnou pozornost. Vzpomínky na kočovný život má i Čeněk Růžička, který kočování se svými rodiči zažil.
„Od příchodu Romů do českých zemí se proti nám společnost stavěla. Za První republiky jsme žili nějakým způsobem, který se třeba nemusel líbit. Kočovali jsme, měli jsme koně, pro které naši otcové potřebovali krmení, které si různě brali na polích, atd. Společnost tedy byla proti nám nastavená, ne tedy samozřejmě tak jako dnes. Proto ten zákon.“
V roce 1927 došlo k vydání nové zákonné normy, která upravovala přístup k cikánskému obyvatelstvu. Přesněji bychom měli říci k cikánské trýzni. Zákon umožňoval vymezovat území, do kterých mají potulní cikáni vstup zakázán. Šlo o velká města, rekreační a lázeňské oblasti. Zákon umožňoval i odnímání dětí na tzv. dobrou převýchovu. Zákon zkrátka Romy vymezoval na ještě větší okraj společnosti.
„Starostové iniciovali různé petice proti kočovným Romům a zákonodárci rozhodovali. A tak diskriminačním zákonem 100/17 rozhodli I v roce 1927. Moji rodiče měli zákaz vstupu do různých měst, nevraživost vůči Romům, např. co se týče vstupu do lázeňských měst, pokračovala i po válce.“
Čeněk Růžička byl jako malý chlapec svědkem události, na kterou se podle jeho slov nedá zapomenout:
„Já jsem s mými rodiči kočoval. Měli jsme dvě maringotky, jeli jsme za sebou – můj otec a jeho bratr – a v Teplicích, asi v roce 1958, nás zarazili policajti. Vyskákali ze soudní budovy, kterou jsme míjeli a začali do těch dospělých lidí mlátit. Bezdůvodně. Jen kvůli tomu, že v tom městě něco provedli Olašští Romové a lidi tam byli proti Romům nabuzení. Mého tátu zmlátili tak, že nebyl schopen ani jít, stejně tak strejdu. Museli je vzít za ruce, za nohy a odnést je do té soudní budovy, kde je zavřeli a drželi je tam asi týden.“
Co bylo potom?
„Pak se to nějak vyjasnilo. Jestli došlo k omluvě, to nevím. Moje maminka naštěstí také uměla s koni, takže jsme s maringotkou dojeli dva nebo tři kilometry za Teplice, kde jsme se utábořili a čekali jsme, až je pustí. Na to nezapomenu do smrti.“
Vy si tedy vzpomínáte na dobu, kdy Romové kočovali?
„Samozřejmě. Já jsem kočoval taky!“
A Vy jste se narodil v maringotce?
„Já jsem se narodil v roce 1946 v Liberci. Moji rodiče v té době kočovali, ale já se narodil normálně v nemocnici.“
Maminku pak propustili z porodnice a vyjela na cesty…
„Přesně tak. Pokračovalo se. Můj táta se třeba narodil přímo v lese, za Jičínem. I to měl v občance – narodil se v lese.“
