Centrum Romů a Sintů v Praze bude sídlit ve vile po prvorepublikovém židovském podnikateli
V Dejvicích vzniká Centrum Romů a Sintů v Praze, které se stane jedinečným prostorem pro vzdělávání, výstavní činnost a bude také místem pro komunitní a společenské setkávání. Provozovat ho bude Muzeum romské kultury, které sídlí v Brně a které díky novým prostorám bude moci prezentovat kulturu Romů i v hlavním městě. Osudy budovy, ve které nové centrum vznikne, jsou pozoruhodné.
Nové centrum Romů a Sintů v Praze vznikne v prostorách prvorepublikové vily, která byla postavena v romantizujícím pojetí s prvky funkcionalismu a je obklopena zahradou. Jejím investorem byl podnikatel židovského původu Leo František Perutz, který se narodil v roce 1901 a byl spolumajitelem textilní továrny bratři Perutzové. Jeho rodinu představuje historička Petra Svobodová z Muzea romské kultury.
„V roce 1931 se oženil s Olgou Květoňovou, což byla podle jména zřejmě křesťanka, která se narodila v Rakousku. Její otec pracoval pro rodinu Schwanzenberků a ona sama pracovala jako úřednice v bance. Měli spolu dvě děti: Gertrudu a Roberta.“
Rodina si však vily příliš neužila.
„Vila byla postavena v roce 1937 a vzhledem ke známým událostem sklonku 30. let jim hrozilo velké nebezpečí, protože rodina Perutzova byla židovského původu, patřili k německým Židům žijícím v Praze. Leo František Perutz válku nepřežil, zemřel v Auschwitzu. Jeho žena a děti válku přežili a v roce 1947 nebo 1948 emigrovali do Paříže.“
Vila už za války přešla do cizích rukou.
„Během protektorátu zhruba v roce 1942 vila přešla kupní smlouvou na vystěhovalecký fond Čech a Moravy, ale to byla pouze právní klička, jen formalita. Samozřejmě jim byl majetek zabaven, nemohli zde žít, a po roce 1948 jim byl zabaven podruhé, kdy byl znárodněn ve prospěch ONV a vila fungovala jako reprezentativní prostory pro Československý svaz mládeže, později Socialistický svaz mládeže, a máme zprávy, že činovník Ústředního výboru SSM Miroslav Zavadil tuto vilu využíval k reprezentativním účelům, představuji si, že tady byly večírky a ubytování pro významné mládežnické činovníky. Zatím těch zpráv bohužel nemáme mnoho, protože výzkum historie vily a osudů jejích investorů jsou zatím v samém počátku.“
Také architekti této vily byli židovského původu. Jmenovali se Arnošt Mühlstein a Victor Fürth.
„Je to moderní vila se všemi technickými vymoženostmi, je patrová v dominantní poloze ve svahu na nároží ulic v Praze-Dejvicích, takže skutečně se uplatňuje nejen architektonicky, ale má i důležitou urbanistickou roli. Z pohledu zvenčí zaujme kamenný sokl z neopracovaných kvádrů v suterénu, ze stejného materiálu je i zídka pod oplocením okolo vily a sloupky. Vila má i původní fasádu ve vzoru březové kůry, což je takový vyškrábaný vzorek na třech ze čtyř fasád. Vila se vyznačuje pěknou skladbou – má řadu balkonků, terasu a valbovou střechu, což je zvláštní, protože funkcionalisté většinou používali plochou střechu. Ale jak praví bonmot jednoho významného brněnského kunsthistorika Jana Sedláka: Ploché střechy se dělí na ty, kterými teče, a na ty, kterými poteče. Takže jako provozovatelé této vily jsme rádi, že máme valbovou střechu mírného sklonu s přesahem, protože půda je rozhodně krásně suchá.“
A právě na půdě vily bude v budoucnu hlavní výstavní prostor.
