Československo a třetí svět: Před 50 lety byla zrušena Univerzita 17. listopadu, škola pro studenty z rozvojových zemí

Jak v pořadu Téma Plus říká historička Marta Edith Holečková z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, škola jednak nabízela studentům rozličné obory, jednak organizačně zastřešovala i zahraniční studenty jiných škol.

Čtěte také

Československo a třetí svět: Námluvy s postkoloniálním světem. Socialismus je zárukou splnění cílů národně osvobozeneckého boje!

Později otevřela také pro domácí studenty obor tlumočnictví a překladatelství. Mezi jeho absolventky patří například Dana Hábová nebo Marta Skarlandtová. V roce 1974 byla univerzita z řady důvodů zrušena, ale na počtu zahraničních studentů se to nijak neodrazilo.

Stipendia byla součástí pomoci, kterou Československo poskytovalo rozvojovým zemím, a zároveň to měl být způsob, jak pro tyto země vychovat vzdělanou a správně ideologicky ovlivněnou elitu. Ne vždy se to dařilo, ne vždy byly motivace ke studiu v Československu ideologické.

I my v Kongu máme radost

Pokud se podíváme do rozhlasového archivu, nahrávek, na nichž by hovořili tito zahraniční studenti, najdeme překvapivě málo.

Většinou jde o poměrně strojená vystoupení, ze kterých se o studentech vlastně nic nedovíme: „V Československu se nám moc líbí. A spartakiáda se nám taky líbí! Až přijdeme domů, budeme pracovat jako technici,“ hlásili disciplinovaně dva vietnamští studenti rozhlasovému reportérovi na nenápaditý dotaz: Jak se vám líbí v Československu?

„Co by vzkázal zástupce hrdinného konžského lidu hrdinovi vesmíru?“ dotazoval se redaktor 28. dubna 1961, tedy v den, kdy byl v Praze na návštěvě Jurij Gagarin, studenta z Konga, který čekal na ulici na kolonu vezoucí prvního kosmonauta. A Konžan sice s výrazným přízvukem, ale v souladu s tradicemi té doby, mechanicky odrecitoval: „I my v Kongu máme obrovskou radost z úspěchů Sovětského svazu, a proto jsem přišel přivítat prvního hrdinu kosmosu (sic)...“

Realita života zahraničních studentů v socialistickém Československu ale tak barvotisková a hladká nebyla. Jak připomíná Marta E. Holečková, studenti se potýkali nejen s chladným klimatem nebo rasismem, ale také si navzdory tomu, že mnohdy přicházeli ze skromných poměrů, stěžovali například na stravu. Byli zvyklí na čerstvé ovoce a zeleninu nebo dobrou rýži. Lidé z arabských zemí zase považovali za samozřejmost kvalitní kávu.

Čtěte také

Niger po převratu: Ze situace nejvíc těží místní džihádisté a možná i wagnerovci

To všechno mohlo československé centrálně řízené hospodářství zajistit jen stěží. Studenti z Blízkého východu byli často příslušníky vyšších vrstev, a tak se jim nelíbily ani koleje, byli rozčarováni z nedostatku zboží v obchodech, a naopak našince iritovali svým pěkným oblečením, které se provokativně odráželo od šedých socialistických davů.

Oproti tomu studenti z chudých oblastí Afriky byli vděční za příležitost studovat v Evropě. Tento kontinent brali jako jeden homogenní, blahobytný celek, a tak příliš neřešili, jestli jsou v socialistické nebo na kapitalistické zemi a jaké jsou okolnosti jejich pobytu.

Biafra, šestidenní válka, pražské jaro

Studenti nebývali lhostejní k politickému dění. Vnímali, jak se Československo staví k událostem v jejich rodných zemích a leckdy mohli být rozladěni. Například kvůli Biafře, zemi, která se pokoušela o nezávislost na Nigerii.

V Československu studovali jak zastánci nigerijské vlády, tak ti, kteří se identifikovali s Biafrou. Ovšem Československo dodávalo zbraně Nigérii, která blokádou Biafry a bojem proti ní způsobila nezměrnou humanitární katastrofu. Českoslovenští studenti a intelektuálové, kteří měli ponětí o tom, co se v Biafře děje (leckdy právě díky zahraničním studentům), naopak tento mladý stát podporovali.

Čtěte také

Chybí v Česku lékaři? Máme jich víc, než je unijní průměr, je to otázka systému, říká děkan Babjuk

Arabští studenti zase s velkou nelibostí reagovali na podporu, kterou při šestidenní válce v roce 1967 projevovala československá veřejnost Izraeli. A to přesto, že vláda byla na straně Arabů, a dokonce s židovským státem přerušila diplomatické styky. Podle dobových svědectví byli mnozí studenti ze zemí třetího světa na straně pražského jara a v souvislosti s tím byli šokováni srpnovou okupací v roce 1968 a také obětí Jana Palacha.

Zvláštní kapitolou byli v tomto období studenti z Kuby. Jak uvedla historička Hana Vondráková Bortlová, kubánský vůdce Fidel Castro neměl pro pražské jaro nejmenší pochopení. Kubánští studenti byli nabádáni, aby nepřejímali „buržoazní postoje“ Čechoslováků. Ti, u kterých se zdálo, že si nedali říct, byli staženi zpátky na Kubu a posláni na plantáže…

Jaký byl ještě život studentů z rozvojových zemí v socialistickém Československu a jestli Univerzita 17. listopadů školila špiony a teroristy, si poslechněte v pořadu Téma Plus.