Cesta Hillary Clintonové na Blízký východ

Káhirská konference o Gaze se dá považovat z úspěšnou, pokud jí budeme měřit množstvím peněz, které dárci přislíbili. Na několik dalších let dopředu může Gaza, ale i obecně palestinská samospráva počítat s miliardami dolarů, jen od USA to bude asi 900 milionů. Co se na konferenci nepodařilo vyřešit, a ani to nebylo možné, je něco, co je neméně zásadní než nedostatek peněz. A to jak tyto peníze utratit, aniž by se dostaly do rukou hnutí Hamás, které Gazu i nadále ovládá. Rozdělení palestinské moci mezi dvě zatím nesmiřitelná hnutí, Fatah a Hamas, zatím blokuje jakýkoli pokus rozjet mírový proces. Krom toho Hamas hlavní principy mírových dohod odmítá, a je tím tedy vyřazen z mezinárodních jednání - včetně káhirské dárcovské konference.

Mahmúd Abbás, se kterým Clintonová jednala ve středu, sice zopakoval tradiční požadavky palestinské vlády vůči Izraeli, ale je si vědom, že on sám zatím není schopen garantovat plnění jakékoli zásadnější dohody. Clintonová mohla zatím hlavně veřejně posílit Abbásovo postavení, a zároveň v soukromém rozhovoru varovat, že Američané očekávají od jeho strany více než jen opakování, že jedině jeho Fatah je ochoten s Izraelem jednat.

Ještě před Abbásem se Hillary Clintonová setkala s několika izraelskými představiteli, včetně Benjamina Netanjahu, který se pravděpodobně stane izraelským premiérem, pokud se mu podaří sestavit vládu. Netanjhau budí v Americe i Evropě nevoli, protože má pověst odmítače dohod, a tedy někoho, kdo kazí šance na konečný mír. Skutečnost je ale složitější - Netanjahu odmítá izraelské ústupky, které nebudou vyváženy bezpečnostními zárukami druhé strany. Právě Clintonová je v Izraeli relativně oblíbená, protože tamní politici se domnívají, že ona - možná na rozdíl od prezidenta Obamy - izraelským bezpečnostním obavám rozumí. Zároveň Clintonová už mnoho let patří k zastánkyním vzniku palestinského státu, což jí může otevřít dveře u arabských státníků. Do budoucna se však pravděpodobně rýsuje možný konflikt mezi Clintonovou a Obamou právě ohledně pohledu na blízkovýchodní konflikt. Prezident Obama vzbudil už před svou volbou velká očekávání. Do prezidentské funkce však vstoupil v okamžiku, kdy americká ekonomika je na sestupu, a pravděpodobně se ještě dlouho nedá čekat oživení. Bude tedy potřebovat nějaký výrazný úspěch v jiné oblasti, a tou může být zahraniční politika. A zde se v první řadě nabízí především arabsko-izraelský konflikt. Obama, pravděpodobně na rozdíl od zkušené, nebo chcete-li skeptické Clintonové, pravděpodobně věří, že hlavní překážkou míru je neochota Izraele odejít z některých území, a bude Izraelce tlačit k dalším ústupkům bez ohledu na nevyjasněné vnitro-palestinské poměry.

Konflikt na Blízkém východě se v posledních letech dostal do kontextu ještě většího problému, a to je blížící se okamžik, kdy Írán ohlásí, že se stal součástí jaderného klubu. Obama dává rád najevo, že se ve svém diplomatickém stylu podstatně liší od svého předchůdce a místo výhrůžek hodlá Teheránu nabídnout jednání a vlídnou tvář. Za to by chtěl získat příslib, že se íránský jaderný program dostane pod mezinárodní kontrolu a bude zajištěno, aby se nestal prostředkem k získání jaderné zbraně.

Zároveň ale do médií čím dál častěji pronikají zprávy o tom, že Írán už je sestrojení jaderné zbraně velmi blízko. Právě v posledních dnech se také častěji než dříve mluví o tom, že Izrael je velmi blízko rozhodnutí podniknout zničující nálet na íránská jaderná zařízení. Američané jsou tedy pod dvojím tlakem, ze strany světa, který očekává Obamovskou éru vlídnosti, a ze strany nervózního Izraele, který považuje íránský jaderný program za zdroj smrtelného ohrožení, a udělá téměř cokoli, aby této situaci zabránil. Útok na Írán by celou situaci posunul do zcela nového kontextu. Ve hře je stále ještě nápad na rozsáhlá diplomatická "škatulata hejbejte se". Klíčovým spojencem Íránu je v arabském světě Sýrie. Právě jejím prostřednictvím může Teherán ovládat Libanon, hnutí Hizballáh i palestinský Hamas, což budí značnou nevoli i mezi arabskými zeměmi. Pokud by se Američanům s pomocí arabských států podařilo přetáhnout Sýrii do svého tábora, íránská stavba by tím přišla o důležitý kámen v základech. O horečné aktivitě na tomto poli svědčí fakt, že do Damašku v posledních týdnech zamířilo už několik západních delegací.

Sýrie váhá, protože zatím si užívala výsad hlavního íránského spojence. Smíření se západem by jí však přineslo investice, konec diplomatické izolace a také návrat Golanských výšin, o které Sýrie přišla v roce 1967 během šestidenní války z Izraelem. Znovuzískání Golan je jedním z nejvýznamnějších cílů Damašku, o které by měl prezident Bašár Asad zájem už jen kvůli zvýšení své domácí prestiže. Odstoupení Golan ze strany Izraele za syrský podpis mírové smlouvy a celkovou diplomatickou a vojenskou neutralizaci Damašku je smělý, ale nejistý plán, který by mohl vést k izolaci Hizballáhu a Hamásu a k prolomení situace v Libanonu i na palestinských územích - a nebo také ne, a pak by situace byla ještě horší. Tím, kdo bude platit v obou případech vysokou cenu, nebudou Američané ani Arabové, ale Izraelci. Je tedy nepochybné, že Hillary Clintonová během své první cesty do Jeruzaléma jednala i o těchto otázkách. Něco po Izraeli chtěla, a něco mu jistě také nabídla - třeba souhlas s útokem na Írán za izraelskou ochotu opustit Golany. O tom, jestli se už na něčem dohodli a na čem, to se možná dozvíme už během následujících týdnů či měsíců.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .