Co dělá muž, když jeho žena onemocní?

V takovém případě se některý muž stane závislým na telefonu, protože neustále zjišťuje u kamaráda - vdovce, jak se vaří brambory, co se dává do mrazáku a co ne, jak má rozmrazit krabičku, kterou vyndal z mrazáku, a na které je napsáno, rajská, kde koupí k té rajské knedlík, pokud mu ovšem srozumitelně řekne, jak má tu rajskou rozmrazit, jestli mu prodají jenom dvě cibule a půlku chleba, a další záhadné věci, o kterých neměl do této chvíle tušení, ale které ho zajímají a jejich zdolávání ho baví!

Takový muž je ideál a jeho chytrá žena ho povzbuzuje a chválí a zůstává v klidu ležet v posteli, se svou bolestí, nemohoucností, s knihami, s televizí a s křížovkami, protože ví, že se její šikovný muž, kterého si před padesáti lety vzala, o všechno rád postará!

Pak jsou ale tací, kteří ze zodpovědnosti, která se na ně valí jako lavina, totálně zpanikaří. Seberou poslední zbytek mužské vychytralosti a svoji nemohoucí ženu vyprovokují jednou jedinou, dokonale vybroušenou větou k tomu, že na ně s posledním zbytkem sil zaječí, vypadni, ty debile a nech mě tady chcípnout!

Její muž zpod laviny zodpovědnosti s úlevou, ale zároveň uraženě zasípe, tak já tedy jdu k bráchovi, když si to přeješ! Pošlu ti sem tu tvoji úlisnou sousedku od vedle, co ji máš tak ráda! Já fakt nemusím poslouchat, že jsem debil a že mám vypadnout! To tedy fakt poslouchat nemusím!

A pak jsou muži, kteří vzejdou ze zázraku. Ten, kterého mám na mysli, už několik let po svém bytě sotva leze, nikam nechodí, pořád něco po své ženě chce, je vybíravý, vzteklý a hlavně absolutně nemohoucí a jeho žena, která už vypadá jako svůj stín, mi pokaždé, když se potkáme před samoobsluhou, utrápeně říká, paní Fuchsová, já to s ním nevydržím... ten mě přivede do hrobu.

Pak ji dlouho nevidím, a najednou potkám u samoobsluhy jejího manžela! Táhne za sebou tašku s nákupem! I po letech si pamatuje moje jméno! A když se ho zeptám na manželku, utrápeně mávne rukou.

„Zhubla patnáct kilo! Byla i v nemocnici! Doktoři mi řekli, že původ jejího zhubnutí a její nemoci, jim je neznámý! Chápete to, paní Fuchsová?! Oni nevědí, co jí je!“ Chceš vědět, co jí je? Má to z tebe, pomyslela jsem si naštvaně, ale nedala jsem na sobě nic znát a začala mu lichotit.

„Takže se o ni staráte vy? To jste dobrý!“ Potěšeně přikývl.

„To víte, že se starám! Kdo jiný by se postaral? Sice za manželkou chodí dvakrát denně z pečovatelské služby, ale jinak je to na mně! A všechno zvládám!“

„Pozdravujte ji! A že se těším, až se zase potkáme!“

„Rád jí to vyřídím, paní Fuchsová! Rád!“ A svižně ode mě odfrčel s plnou nákupní taškou domů, odkud tři roky nevytáhl paty...