Co znamenala schůzka Šarona s Abbásem

5. červen 2003

Schůzce předcházela gesta dobré vůle a očekávání na obou stranách a po ní následovaly velké sliby a vstřícná prohlášení. Nesporně nejdůležitější a nejjednoznačnější slova pronesl Mahmúd Abbás, když jako první vysoký palestinský představitel nevyhýbavě a ostře odsoudil terorismus, třebaže se tomuto označení vyhnul a nazval jej pouze ozbrojenou intifádou, jak si okamžitě povšimla izraelská média.

Vyzval však Palestince jasně k ukončení všech útoků na Izraelce a přislíbil maximální snahu palestinské vlády jim zamezit.

Ariel Šaron naopak řekl méně, než se čekalo. Na druhé straně ale už před summitem prokázal dobrou vůli konkrétními činy. Zrušil dlouhodobou blokádu palestinských území, povolil vstup pětadvaceti tisícům Palestincům do Izraele za prací, propustil některé palestinské vězně a uvolnil část dlouhodobě zadržovaných finančních prostředků pro palestinskou samosprávu. Ve svém prohlášení po summitu pak řekl, že Izrael nemá v úmyslu vládnout Palestincům a přislíbil zrušení nelegálních židovských osad na palestinských územích, což je jeden z hlavních požadavků protistrany.

Nezapomněl však zdůraznit, že jeho hlavní povinností je dbát na zajištění bezpečnosti Izraele a že zásadní podmínkou dalšího jednání je zastavení palestinských násilností.

Iniciátor summitu George Bush se omezil na obvyklá klišé, jako třeba že je vytvořit dva státy, které vedle sebe budou žít v míru.

Palestinci i Izraelci vyjadřují nad výsledkem summitu přinejlepším umírněný optimismus. Hlavním problémem zůstává přesně to, co Abbás i Šaron slíbili udělat. Na Abbásovu výzvu k ukončení intifády okamžitě reagovaly teroristické organizace Hamas a Islámský džihád prohlášením, že zbraně nesloží a budou na Izraelce útočit dál, dokud Izrael neukončí okupaci palestinských území a nevznikne svobodný Palestinský stát - a to přesto, že právě vznik samostatné Palestiny v roce 2005 je konečným cílem mezinárodního mírového návrhu, neboli "cestovní mapy", jejíž plnění měl akabský summit odstartovat a snad i odstartoval.

Prohlášení Hamasu a Islámského džihádu pohřbila naděje, které vzbudily předchozí zprávy premiéra Abbáse o jednání s představiteli těchto skupin o příměří. Abbás očekával, že oznámení o uzavřené dohodě bude hlavním dárkem k setkání v Jordánsku - ale nestalo se.

Na Šaronův příslib zrušení nelegálních osad zase hned reagovali židovští osadníci, kteří rezolutně odmítli zřízená stanoviště opustit.

Izraelské sdělovací prostředky však vysoce ocenily Abbásovo odsouzení terorismu a upřímnosti jeho odhodlání zastavit násilnosti všeobecně důvěřují. Palestínci zase s uznáním zaznamenali nečekanou zmínku Ariela Šarona o tom, že Izrael "chápe význam územní neroztříštěnosti Západního břehu", kterou narážel na Izraelem uzavřené vnitřní komunikace v této části palestínské samosprávy, což tamnějším obyvatelům komplikuje život.

Všeobecnou zdrženlivost Šaronova závěrečného prohlášení v Akabě vysvětluje izraelský server Debkafile, který čerpá ze zpravodajských a vojenských zdrojů. Příčinou byl podle něj neuspokojivý výsledek úterního setkání prezidenta Bushe s vůdci arabských zemí. Izrael doufal v oficiální uznání práva svého státu na existenci, tedy v cosi, co by se mohlo stát samozřejmé, avšak ani po pětapadesáti letech existence tohoto státu, pro arabské státy není.

Arabští vůdci se na úterním summitu s Bushem sice oficiálně zavázali bojovat proti terorismu, ale podle serveru Debkafile ihned po Bushově odjezdu vydali prohlášení, které to první oficiální popřelo. V rozporu s Bushovým přáním, v něm podpořili palestinského předáka Jásira Arafata, i právo návratu čtyř milionů palestinských uprchlíků na území Izraele, což šesti milionový židovský stát, s více než milionovou arabskou menšinou, zásadně odmítá, protože je podle Šaronových slov považuje za "recept na zničení Izraele". Toto druhé arabské prohlášení se už ani náznakem nezmiňuje o zastavení palestinského terorismu. Především však arabské státy odmítly americkou žádost o normalizaci vztahů s Izraelem.

Izraelský server Jerusalem Post soudí, že míru nelze dosáhnout diplomacií, ale rozhodnutím Arabů smířit se s existencí státu Izrael na Blízkém východě a uznat její oprávněnost. Teprve potom přestanou arabské státy financovat teroristické organizace a teprve poté co těmto skupinám vyschne zdroj příjmů, bude možné zahájit seriozní jednání a podniknout konkrétní kroky, které skončí onou existencí dvou států žijících vedle sebe v míru, jak o tom zatím, trochu nerealisticky, blouzní prezident Bush.

Při veškerém skepticismu byl však summitu v Akabě přinejmenším slibným začátkem. Izrael a Palestinci po dvou a půl letech obnovili jednání na nejvyšší úrovni a projevují dobrou vůli a ochotu k plnění "cestovní mapy" a tudíž i ke kompromisům. Schůzky obou premiérů budou pokračovat. Pozitivní je i podpora, kterou Spojené státy poskytují Abbásovi a naopak izolují Arafata, se kterým je, jak si uvědomili, "míru dosáhnout nelze". Nejenže Arafat nebyl do Akaby pozván, ale nepadla tam o něm ani jediná zmínka.

To všechno jsou nesporné kroky kupředu, které by časem mohly vyústit v konkrétní dohodu. Jedna věc je jistá. Obě strany si pokrok přejí, protože si uvědomují, že se už příliš dlouho pohybují v bludném kruhu a že vojenskou silou situaci nevyřeší. Cestovní mapa je šance, jak ukončit vleklý krvavý konflikt, ve kterém zbytečně zahynuli skoro tři tisíce lidí.

Spustit audio