Dá se nyní probudit evropská ústava?

Úvahy se ubíraly dvěma směry. Nejčastěji se zmiňovalo, že hlavní důvody integrace nebyly ekonomické, ale politické, cílem bylo zabránit novým válečným konfliktům. Dnešní Evropě ale rozsáhlý ozbrojený konflikt nehrozí a historické odkazy v debatě o přítomnosti málokdy váží. Proto se objevil jiný důležitý argument.

V době, kdy hospodářské zájmy pronikají hranicemi bez ohledu na vůli národních vlád, nemá šanci obstát žádný evropský stát, ať už se jmenuje Lucembursko nebo Británie. Váhy jim může dodat jen jejich vzájemné propojení. Jenže řečem o globalizaci rozumí každý po svém. Francouzové vidí více nebezpečí v levné pracovní síle nových členů unie a méně v ještě levnější produkci z Indie a Číny, natožpak ve vlastním nepružném pracovním trhu. Proto nejen Francouzům znějí řeči o vzájemné podpoře příliš abstraktně a nejlépe si ji představí jako společně vztyčované bariéry proti nepohodlné konkurenci.

Když se evropská integrace zadrhla ne francouzském a nizozemském vetu, je nasnadě očekávat, že by mělo rozuzlení přijít z těchto dvou zemí. To ale mohou přinést až volby a na ty si v obou případech počkáme až do příštího roku. V nastalé prodlevě se vynořila myšlenka o pauze na přemýšlení, která se ale během doby povážlivě začala blížit pauze v přemýšlení.

Kdo by se za těchto okolností mohl chopit iniciativy? Zkouší to nyní Evropská komise. Má to svou logiku, protože bruselská administrativa není jen souborem úředníků, ale má dokonce v popisu práce přicházet s nápady, jak řešit potíže, se kterými si národní vlády nevědí rady.

Když komisaři vedení svým předsedou José Manuelem Barrosem minulý týden dávali hlavy dohromady, našli po pravdě řečeno jen drobty. Doporučení typu "pokusit se co nejlépe využít dnes platných smluv" a "přiblížit Evropu jejím občanům" jsou jistě dobře míněné, ale stejně tak jisté, že celý hlavolam je v odpovědi na otázku, jak obecné věty převést do konkrétních skutků.

Při vší skepsi zaznívající z debat je až překvapivé, jak pozitivně vnímají samotní Evropané mnohé z výsledků evropské integrace. Dnes berou zcela samozřejmě volný pohyb od britských ostrovů po polské hranice s Ukrajinou a málokdo v Evropě by se chtěl vracet třeba k počátkům devadesátých let minulého století, kdy si Čech směřující autobusem do Londýna musel vyřídit nejen britské vízum, ale navíc ještě tranzitní víza ve Francii nebo v Belgii.

Evropané vesměs od unie očekávají, že jim pomůže, bohužel se ale mýlí v adresátovi. Když chtějí, aby kdosi v Bruselu zařídil, že bude více pracovních míst, měli spíše důrazně apelovat na své národní vlády. Vždyť v jejich rukou je rozhodnutí, jak vysoké budou daně, jak vypadá zdravotní a sociální pojištění, jaké platí zákkony mezi zaměstnanci a zaměstnavateli.

Jestli se omyl občanů dá do jisté míry chápat, tak chyby těch, kteří je zastupují, se omluvit nedají. Ke zmatení myslí přispívají totiž ti politici, kteří jsou potichu, když cosi schvalují na společných zasedáních, ale potom když výsledky jejich dohod doputují nazpět, stěžují si na bruselskou byrokracii.

Když se díry v logice ukazují na všech stranách, tak kde hledat východisko? Návod nabízí zakladatel evropské integrace Robert Schumann, který tvrdil, že vznešené ideje je třeba proměnit do praktických a viditelných skutků. Proto jako první před více než půlstoletím vzniklo francouzsko-německé Společenství uhlí a oceli. Je na dnešních politicích, aby se z tohoto příkladu poučili. Cokoli bude mít hmatatelný dopad, například při stíhání kriminality nebo řešení problémů imigrace, ukáže Evropanům Evropu srozumitelně a názorně.

Další komentáře z pořadu Názory a argumenty si můžete ve zvukové podobě vyhledat v sekci Radio na přání .