Dagmar Ruščáková: Budoucí nostalgie
Zavrtěla jsem s nevírou hlavou. Proč to ten člověk napsal zrovna takhle? Dívala jsem se na Facebooku na fotku malého krámku z dob minulých. Za pultem prodavačka, vedle stará mechanická váha, před pultem fronta zákazníků. V komentářích pod obrázkem tekla nostalgie proudem.
Čtěte také
Dokážu pochopit osobní nostalgii - čím je člověk starší, tím víc se derou do popředí vzpomínky na dobu, kdy byl jura, nic ho nebolelo a všechno měl před sebou. Pak může utřít slzu i nad obrázkem staré školní brašny, i kdyby v té době školu nejraději ze života vypustil. Ovšem napsat k obrázku starého krámku poznámku: „To byl svět ještě v pořádku…“ to mě fakt zarazilo.
Možná, kdyby ten někdo napsal: „Jo, právě do takového krámku jsem jako malý chodil. Vždycky mě bavilo sledovat lidi, co kdo kupoval. A občas jsem dostal i žvýkačku zadarmo!“ To by sedělo. Ovšem formulace „to byl svět ještě v pořádku“ naznačuje, že ten dnešní v pořádku není. Což, naštěstí, není pravda. Jen je prostě jiný, než býval.
Napadlo mě, že by těm lidem možná pomohla myšlenka na… budoucí nostalgii, aby si uvědomili, že i dnes je na světě fajn, a právě na takový svět budou jednou nostalgicky vzpomínat současné děti. Představte si to se mnou.
Čtěte také
„Tak rád jsem tam jezdil! Bílý dům pod starými stromy, kolem kytky a přátelský pes. Nedočkavě jsem tiskl v ruce ovládátko od brány, jen abych byl na dvorku co nejdřív. Jako první jsem zamával do kamery - děda měl v pracovně vždy zapnutý monitor bezpečnostního systému. Můj mobil pípl, automaticky se připojil na známou wifi.
Spěchám za babičkou, mám pro ni novou apku do mobilu, té neodolá. Vcházím do přívětivé kuchyně, na stole je zatím jen notebook, ale vím, že brzy tam bude i něco na zub. „Babi, jsem tady!“ volám a bez váhání mířím k šuplíku, kde má babička schované nabíječky na všechno možné. Jsem tak rád, že se některé věci nemění…“
Související
-
Dagmar Ruščáková: Západ slunce
Jedu po poloprázdné dálnici, uvolněně držím volant a poslouchám oblíbenou hudbu. Končí horký den, nebe je jasné, a v šikmých slunečních paprscích vypadá krajina půvabně.
-
Dagmar Ruščáková: Chůze nebo meditace?
Jdu pěknou lesní cestou, je krátce po dešti, vzduch voní a ptáci štěbetají. Jdu jen proto, abych šla. Není to vycházka s nějakým cílem, říkám tomu, že jdu chodit.
-
Dagmar Ruščáková: Když je patos potřeba
„Jo, je to pěkná písnička,“ souhlasila se mnou jedna z diskutujících, „ale mě vadí ten cirkus okolo, víš? Ten patos“. Zamyslela jsem se. Patos se v naší zemi nenosí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
