Dagmar Ruščáková

Sedím v křesle, a s jistým zoufalstvím sleduju, jak dokonale jsou na podlaze v šikmých slunečních paprscích vidět spokojeně se povalující chuchvalce chlupů.

Letošní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě se blížil, a já pořád ještě neměla vyřešenou zásadní otázku - kdo mi bude dělat parťáka na stánku? 

Zavrtěla jsem s nevírou hlavou. Proč to ten člověk napsal zrovna takhle? Dívala jsem se na Facebooku na fotku malého krámku z dob minulých.

Dívám se na malý džbánek a pak na dědečka, který mi se zábleskem v očích nabízí jeho obsah k ochutnání. Prý burčák. Váhám, nevím pořádně o co jde. Pak se nechám přesvědčit.

Občas se mi ta představa mihne hlavou. Nastartuju svoje auto, motor zahučí a já před sebou najednou v duchu vidím široké zadky a mohutné ohony pivovarských koní.

Není to tak dlouho, co jsem dostala nápad na velmi podivný pomník. Hodil by se v zásadě všude kromě opravdu velkých měst. Nejdůležitější místo by pak měl na vesnicích.

Kdykoliv kolem té kapličky jedu, vzpomenu si. Bylo to v srpnu, po žních. Mohlo mi být tak deset, jedenáct let. Vraceli jsme se s dědou z lesa a já se zadívala přes pole.

S těžko skrývaným znechucením zírám na předpověď počasí. Zase přes třicet stupňů! A ještě v ty dny budu muset být v Praze. Brr. Představím si nepříjemně vyhřátý byt.

Jdu se psy lesem a moc si to užívám. Je vrcholné léto, les voní pryskyřicí, huňaté borůvkové keře se modrají bohatou úrodou. Na kraji lesa už dozrávají maliny.

Na tomhle místě vždy aspoň přibrzdím. Pod sebou vidím půvabnou krajinu kolem Vřešťovského rybníka, ohraničenou hřebenem, jemuž vévodí Zvičina.