Dagmar Ruščáková

Na tomhle místě vždy aspoň přibrzdím. Pod sebou vidím půvabnou krajinu kolem Vřešťovského rybníka, ohraničenou hřebenem, jemuž vévodí Zvičina. 

Dívám se zamyšleně do kalendáře. Kruci, nebudu doma na popelnicový den! To je pořádná komplikace. Nad jejím řešením se musím zamyslet - a patrně požádat sousedy o pomoc.

Sedím u svého stánku na pražském veletrhu Svět knihy a sleduju davy. Je až neuvěřitelné, kolik přišlo lidí! Neuvěřitelnější je snad jen množství vystavených knih. 

„Ty jsi ale krásnej pejsek!" zajásala úplně cizí paní a po mém souhlasu si šla pomazlit našeho strašlivého vlčáka.

Jdu se psy známou cestou lesem a očima propátrávám okolí. A to přesto, že jsem v příměstském lese, kde díky většímu množství lidí a cyklistů na zvěř narazíme jen málokdy.

Je večer a já netrpělivě čekám, jaké téma bude vyhlášeno na další den. Do svého příběhu potřebuju akci, mám rozehrané drama. Konečně se téma objeví a ve mně poklesne srdce.

Jaro u mě s sebou nese touhu po změnách. Člověk se vybalí z vrstev zimního oblečení. Příroda se mění, nabídne čerstvé barvy a vůně. Proč bych měla být pořád stejná?

Lidové slavnosti Velikonoc jsou u nás vcelku pochopitelným souhrnem úkonů oslavujících jaro a nový život, přičemž křesťanská tradice tomu dodává určitý časový řád a...

Je ráno a já vyndávám čisté nádobí z myčky. Jedu na autopilota, část mého mozku se ještě nestačila probudit. Dolní patro myčky už mám prázdné, jdu na to horní.

Jestli mě něco v mých aktivně pracovních časech ničilo, bylo to ranní zazvonění budíku. Ta chvíle, kdy mi hlasitý zvuk přetrhl nad ránem tvrdé spaní.