Dagmar Ruščáková

Jdu mokrým lesem. Pozoruju hemžení své dětsko-psí posádky, trpělivě odpovídám na nejrůznější otázky a je mi fajn. Desetiletý Patrick a šestiletá Kačenka lesy dobře znají.

Našemu Rexovi, štěněti staroněmeckého ovčáka, bylo tento týden 7 měsíců. Je to čtyřiatřicetikilový halama s huňatým kožichem, veselou povahou a instinkty pasteveckého psa.

„Vyšla z průjezdu a překvapeně se zarazila - tam, kde měly být zadní dvory městských domů se k nebi tyčily rozeklané vrcholky hor.“ Právě to jsem napsala ve svém románu.

„Už zase! Jak ti můžu volat v devět, když v rádiu nikdy devět doopravdy není? Zase řekli… bylo devět hodin. Já vím, že se čas nezastaví.“

Mluvím do telefonu a mluvím přísně. Jednoho z mých dospělých synů postihla viróza, takže kromě obvyklých zásad boje s vlezlými viry, ještě dodávám: „A koukej to vyležet!“

Sedím v křesle, na klíně notebook, a dělám své obvyklé ranní práce. Najednou mé uši zachytí nějaký zvuk a vzápětí podezřívavý mozek vyhlásí poplach. Ten pes zase něco má!

Je to jedna z mých nejranějších vzpomínek. Probudila jsem se z poledního spánku, zahrabaná pod peřinou, která byla z vnější strany studená a maličko navlhlá.

Moje úvahy nastartoval rozhovor nad obrazem Jakuba Schikanedra „Stařena s dítětem“. Na typicky temném plátně drží v malou holčičku v náruči stará, v černém oděná žena.

To vám byl minulý týden moc hezký čtvrtek. Povinnosti mě ráno poslaly cestou, kterou obvykle nejezdím. Tam, na hřebeni kopce, je kolem silnice úžasná třešňová alej.

„Dobrá, pro dnešek končíme. Zvládly jsme skoro sto stran. Takže zase zítra, ano?“ Vypínám Skype a cítím hlubokou vděčnost ke kamarádce, autorce několika knih.