Dagmar Ruščáková

Koukám na půl kyblíku natrhaných švestek a přemýšlím, co s nimi. Švestkové knedlíky? Proč ne, tvaroh mám. Kompot? Kdy já jsem vlastně naposledy jedla kompot? 

Jdu mokrým lesem. Pozoruju hemžení své dětsko-psí posádky, trpělivě odpovídám na nejrůznější otázky a je mi fajn. Desetiletý Patrick a šestiletá Kačenka lesy dobře znají.

Našemu Rexovi, štěněti staroněmeckého ovčáka, bylo tento týden 7 měsíců. Je to čtyřiatřicetikilový halama s huňatým kožichem, veselou povahou a instinkty pasteveckého psa.

„Vyšla z průjezdu a překvapeně se zarazila - tam, kde měly být zadní dvory městských domů se k nebi tyčily rozeklané vrcholky hor.“ Právě to jsem napsala ve svém románu.

„Už zase! Jak ti můžu volat v devět, když v rádiu nikdy devět doopravdy není? Zase řekli… bylo devět hodin. Já vím, že se čas nezastaví.“

Mluvím do telefonu a mluvím přísně. Jednoho z mých dospělých synů postihla viróza, takže kromě obvyklých zásad boje s vlezlými viry, ještě dodávám: „A koukej to vyležet!“

Sedím v křesle, na klíně notebook, a dělám své obvyklé ranní práce. Najednou mé uši zachytí nějaký zvuk a vzápětí podezřívavý mozek vyhlásí poplach. Ten pes zase něco má!

Je to jedna z mých nejranějších vzpomínek. Probudila jsem se z poledního spánku, zahrabaná pod peřinou, která byla z vnější strany studená a maličko navlhlá.

Moje úvahy nastartoval rozhovor nad obrazem Jakuba Schikanedra „Stařena s dítětem“. Na typicky temném plátně drží v malou holčičku v náruči stará, v černém oděná žena.

To vám byl minulý týden moc hezký čtvrtek. Povinnosti mě ráno poslaly cestou, kterou obvykle nejezdím. Tam, na hřebeni kopce, je kolem silnice úžasná třešňová alej.