Dagmar Ruščáková

Sedám do auta a provádím obvyklé startovací úkony. Najednou se zarazím - proč vlastně nehraje hudba? Kouknu na informační panel a je to jasné - zařízení nenalezeno!

„Víš, když tady je tak divnej klid,“ svěřila jsem se před časem kamarádce. „Naše fenka Ari je tak hodná a poslušná, že mám obavy, jestli jí něco není. Potřebujeme štěně!“

„Upozorňuju tě, že asi za půl hodiny podávám oběd. Tak s tím počítej!“ volám na svého muže a doufám, že mě zaslechne - když pracuje, tak okolí nevnímá.

Ráno jsem vykoukla z okna, a zjistila, že nasněžilo. Nečekala jsem na nic a honem vyrazila ven - odhrnout sníh a vzít psa na vycházku. Kdo ví, jak dlouho to vydrží! 

Ospale vycházím z ložnice, když najednou zaváhám. Zdá se mi to, nebo ne? Bosýma nohama na podlaze hledám to místo a snadno ho nacházím. Prkna jsou tam příjemně teplá.

Stojím v hotelové jídelně a bedlivě pozoruju, jak si host přede mnou dělá v automatu kávu. Potřebuju vědět, do čeho jdu.

Sedím na židli, dívám se na elegantního šedovlasého pána bravurně hrajícího na klavír. Kolem nás tiše bzučí lidské hlasy, občas zazvoní projíždějící tramvaj.

„Sněží! Koukej, ono opravdu sněží!“ volám nadšeně na svého muže, a honem vycházím z domu, abych ty vločky viděla na vlastní oči, chytala do  rukou, a ucítila i na jazyku.

Říká se: „Padá hvězda, něco si přej!“ A já bych chtěla, abyste si v duchu hvězdu představili a… schválně… co byste si přáli právě teď? Víte? Nevíte? Nemůžete se rozhodnout?

Procházím lesem. Je čerstvě po dešti, a navíc to vypadá, že si zrovna na tomto kopci ustlal šedivý mrak. Konečně se svou fenkou vyjdu na paseku a automaticky zdvihnu oči.