Další politická vražda v Libanonu

Co se vlastně stalo?
Ve středu v půl desáté večer místního času nastupoval Sálih Aridí v městečku Bajsúr východně od Bejrútu do svého mercedesu. Vtom se ozval výbuch, který Aridího na místě zabil a několik dalších lidí zranil. Policie zatím neví, zda byla nálož odpálena na dálku nebo nějakým pohybovým senzorem, a také dosud neví, kdo ji do auta umístil. A především, proč ji tam umístil. Pomoci snad může zamyšlení nad tím, kdo Aridí vlastně byl.

Libanon se už od roku 2005, kdy byl zavražděn expremiér Rafík Harírí, potácí na okraji občanské války. Společnost je totiž rozštěpena na prozápadně orientovaný blok sunnitských muslimů a většiny drúzů a křesťanů. Proti nim stojí pro-syrští a pro-íránští šíité, spolu s menší částí drúzu a křesťanů. Během této doby se na řadě míst Libanonu odehrály přestřelky mezi oběma tábory a také se odehrála celá řada politických atentátů podobných těm, které včera večer sprovodily ze světa Aridího. Podstatné ovšem je, že prakticky všichni dosud zavraždění politici patřili k pro-západnímu proti-syrskému bloku, zatímco Aridí byl naopak zastáncem spolupráce se Sýrií, a v tom se středeční vražda od těch předchozích liší.

Aridí byl drúz a většina libanonských drúzů stojí za předsedou Progresivní socialistické strany Walídem Džumblátem. Ten je vášnivým odpůrcem Sýrie a jejího vměšování do libanonských záležitostí, je tedy také soupeřem všech libanonských politiků, kteří jsou naopak pro maximální sepětí s Damaškem. Mezi ně nepatřil jen zavražděný Aridí, ale zejména Talál Arslan, také drúzský politik, který vede vlastní organizaci, takzvanou Libanonskou demokratickou stranu.

Mezi oběma drúzskými bloky, tedy prozápadním Džumblattovým a prosyrským Arslanovým, panovalo nepřátelství, které spočívalo nejen na opačném názoru na roli Sýrie v libanonské politice, ale také, a možná zejména, na zájmu o výhradní vedení drúzské komunity v Libanonu. Zavražděný Sálih Aridí patřil k Arslanově pro-syrské straně, ale také se v uplynulých týdnech podílel na usmíření obou stran. Jeho smrt je tedy symbolickým, ale vlastně i reálným ukončením sbližování obou drúzských bloků.

Jeho vražda se odehrávala na pozadí širšího konfliktu. V květnu propukly v Bejrútu a v oblasti východně od něj ozbrojené střety mezi šíity z hnutí Hizbaláh na jedné straně a sunnity a drúzskými milicemi na straně druhé. Šíité, mohutně finančně podporovaní z Íránu a Sýrie, nakonec vojensky převládli. Díky katarskému zprostředkování se podařilo dojednat příměří, jehož vyústěním bylo sestavení nové společné libanonské vlády pro- i proti-syrských sil. To znamenalo návrat hnutí Hizballáh do vlády a získání práva veta nad jakýmkoli rozhodnutím, včetně pokusů o odzbrojení této organizace. Oba bloky se také shodly na volbě kompromisního prezidenta, protože právě neobsazené křeslo hlavy státu bylo významným zdrojem napětí a také výrazným symbolem toho, jak daleko k sobě oba libanonské bloky mají.

Proces usmíření a sbližování měl vyvrcholit už za několik dní, protože na úterý svolal nedávno zvolený prezident Michel Sulejman konferenci, na níž se měly řešit další sporné body mezi sunnitsko-křesťansko-drúzským blokem - a hnutím Hizballáh a jeho spojenci. Po středečním atentátu bude nepochybně negativně ovlivněna přinejmenším atmosféra tohoto setkání, pokud ne celkový výsledek. Zástupce pro-západního bloku a syn zavražděného premiéra Rafíka Harírího Saad Harírí ovšem prohlásil, že je i nadále odhodlán přijít k jednání s olivovou ratolestí v ruce.

Libanon ovšem i tak zůstává rozbolavělou společností, jež oplývá celou řadou nevyřešených konfliktů. Před čtyřmi týdny zabila bomba v severolibanonském Tripolisu nejméně 14 lidí, z velké části vojáků. Je příznačné, že se dosud neví, kdo útok spáchal a co bylo jeho cílem- zda šlo o pomstu obyvatel palestinského tábora Nahr Al Bárid, na který armáda vloni zaútočila, nebo o útok s táborem spjaté teroristické organizace blízké AL Kajdě, - a nebo zda šlo o součást konfliktu mezi sunnity a šíitskou sektou allávitů, jenž se v této oblasti také odehrává. Zmíněný Saad Harírí o víkendu navštívil Tripolis a snažil se i zde předjednat klid, v pondělí byla o tom podepsána prozatímní dohoda, ale někteří sunité nechtějí o příměří slyšet, dokud nebude dojednány podmínky odškodnění.

Ve středu také varoval izraelský ministr obrany Ehud Barak, že libanonské hnutí Hizballáh, které souží jako předsunutý nástroj Íránu, už od předloňské války s Izraelem ze-čtyř-násobilo počet svých raket, a nyní prý jeho střely už nezasahují jen oblast severu Izraele, jako tomu bylo dosud, ale dostřelí prakticky na jakýkoli cíl v Izraeli. Nyní se Izraelci obávají, že takto dobře vybavený Hizballáh bude hledat záminku, aby tento drtivý arzenál mohl použít.

Zkrátka, naděje na blízké vyřešení všech zdrojů napětí v Libanonu je zatím přílišným luxusem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .