Debata o Evropské ústavní smlouvě ožívá

Myšlenka stvořit nějaký širší dokument shrnující vše, čeho se dosáhlo, a také cíle do budoucna se zrodila vlastně z nouze, protože se nepodařilo takzvanou starou Evropskou unii zcela připravit na rozšíření o deset nových členů, kteří do ní vstoupili 1. května 2004.

Jak se to přihodilo? V prosinci 2000 předsedala Evropské unii Francie reprezentovaná prezidentem Jacquesem Chirakem tou dobou doma v neshodě s levicovým premiérem Lionelem Jospinem. Mnohem důležitější ale bylo, že tvrdohlavý Chirac zahajoval vrcholnou schůzku ve středomořském letovisku Nice, aniž by byl domluven na společném postupu se německým kancléřem Gerhardem Schröderem.

Začít za takové situace partii o nové smlouvě, která by stanovovala pravidla, podle nichž by se Evropská unie řídila, byl čistý, ale bohužel nevyhnutelný hazard. Více než čtyřdenní vyjednávací maratón, kdy většině přítomných začaly docházet čisté košile, mají novináři ještě v živé paměti.

Horší bylo, že prezident Chirac mařil čas obhajobou názoru, že Francie a Německo mají mít v Evropském parlamentu stejný počet poslanců, přestože Spolková republika má o dvacet miliónů obyvatel více. Proto na poslední chvíli vznikl rozhodovací hlavolam, u kterého statistici spočítali, že je více pravděpodobná neshoda než dohoda. To neznamená, že nebyly země, které by nebyly spokojeny. Například čtyřicetimiliónové Polsko podle smlouvy z Nice se rozhodovací vahou přiblížilo mnohem lidnatějším zemím.

Když už byl jednou kompromis schválen, nahlas se nezpochybňuje. Brzy se ale začala chystat revize. A jak se politici dali do díla, řekli si, že by nebylo od věci, kromě změny komplikovaného sytému rozhodování shrnout všemožné předchozí platné texty do jednoho dokumentu, který by navíc měl symbolickou hodnotu. Proto se objevil pojem evropská ústava či evropská ústavní smlouva.

Jak ale v politice dojde na symboly, dají se často tušit patálie, protože do symbolů lze promítat nejrůznější ambice a přání. Proto byla příprava evropské ústavní smlouvy tak pracná a hlavně proto byl výsledný text v různých zemích chválen či naopak haněn mnohdy ze zcela protikladných důvodů. Leckteří Britové, kteří nakonec o smlouvě nehlasovali, se obávali, že by posunula evropskou integraci příliš daleko. Mnoho Francouzů - a jak se loni v květnu nakonec ukázalo bylo jich dost, aby evropskou ústavní smlouvu ve své zemi zamítli - mělo zase dojem, že nový základní dokument dává příliš prostoru ekonomické liberalizaci, za kterou zaplatí ztrátou pracovních míst. A hodně z nich bylo těch, kteří chtěli dát najevo, jak nemají rádi svého prezidenta Chiraka.

Dvojí odmítnutí evropské ústavní smlouvy bylo politickou porážkou všech. Ne proto, že by všichni nějak přímo utrpěli, ale proto, že do přípravy bylo během několika let investováno příliš mnoho energie. A i ti, kteří se radovali, jako třeba britský premiér Blair si hlavně oddechli, že nevyhnutelné potíže padnou na stůl jejich nástupcům.

Emocionální stav, jakým je zklamání, je dobře vidět na rozdílných představách, jak nastalou situaci řešit. Rakouský kancléř Schüssel tvrdí, že evropská ústava není mrtvá, ale v Nizozemsku se stoupenkyně ústavní smlouvy a poslankyně Evropského parlamentu Louisewiese van der Laanová sarkasticky ptá, které části "ne" z referenda v její zemi nebylo rozumět, a Poláci vědomi si, co uhráli v Nice, hlásají, že není třeba nic měnit. Jacques Chirac navrhuje vybrat si ze smlouvy jen některé části, zatímco německá kancléřka Merkelová si je jista, že "vyďobávání rozinek" nepovede nikam. Jedním slovem kakofonie.

Pokud se tato situace nezmění, není jisté, zda má cenu brát vážně optimisty, co si ještě myslí, že hlavní je počkat na příští rok, kdy ve Francii a v Nizozemsku budou volby, po kterých by mohly přijít jiné vlády s jinými názory.