Dilemata ČSSD
Boj o funkci předsedy ČSSD bude bezesporu také bojem o program, jak předpokládá jeden z kandidátů na předsedu strany Zdeněk Škromach. Ale dodejme k tomu - hlavně bojem o moc a o taktiku, jak tuto moc získat a udržet. Politikové sociální demokracie se v tuto chvíli liší ve svém pojetí politiky, avšak jejich společným zájmem je udržet moc, jak se na politickou stranu samozřejmě sluší. Teď je tedy otázka, zda-li se tak může stát posunem doleva a přiblížením se ke KSČM nebo naopak cestou do středu politického spektra a snahou přetáhnout na svou stranu nyní poněkud dezorientované středové voliče.
Zhruba tak se dá nyní popsat základní dilema ČSSD. Na jedné straně stojí mladší členové strany, zejména samotný nyní úřadující předseda a premiér Stanislav Gross, který nyní straně šéfuje jen jako zvolený statutární místopředseda, podle stanov postupující na místo předsedy po rezignaci předchozího. Gross má pověst především pragmatického politika bez nějakého většího ideového zakotvení, který je schopen velmi širokých řešení. Ale možná právě proto, ale také už vzhledem ke svému věku je mu bližší spíše modernější pojetí sociálně demokratické politiky.
Symbolem takového pojetí jsou v Evropě především dva úspěšní sociálně demokratičtí politikové, německý kancléř Schroeder a britský premiér Blair. Právě oni jsou mimochodem starou sociálně demokratickou gardou obviňováni ze zrady původních ideálů a zachraňuje je pouze to, že jsou s tím zatím velmi úspěšní, takže se v jejich stínu může paradoxně hřát na výsluní moci i část staré gardy.
Situace v České republice je v něčem podobná, v něčem jiná. Podobná v tom, že také Škromach jako bývalý odborový předák je právě reprezentantem staré gardy, ve svém vyjádření ostatně přímo řekl, že se bude bojovat o sociální stát, což je hlavní frontová linie mezi starými a novými sociálními demokraty všude v Evropě. Jako symbol takového boje uvedl Škromach postoj ke školnému a poplatkům ve zdravotnictví. Cesta k Blairovi je pro Českou republiku těžko přijatelná.
Možná má Škromach část pravdy, v tom je také zásadní odlišnost České republiky. Stará garda sociální demokracie může zde na rozdíl od Británie a částečně i Německa, pokud jde o staré spolkové země, spolehnout na pomoc ze zálohy. Sílící KSČM je radikálně levicovou stranou a spolupráce s konzervativnější částí ČSSD je pro ni vysněným cílem. Levicovější část ČSSD právě na toto spojenectví spoléhá, mohlo by jí ostatně vynést výrazněji levicovou vládu a spolehlivou většinu v Poslanecké sněmovně.
Nedávné signály z KSČM, že naopak ona se musí trochu modernizovat, tedy dešifrujme - vlastně přiblížit na úroveň levicové části ČSSD, by mohly svědčit o možnosti takových námluv. Jedinou překážkou totiž stále je, že adjektivum komunistický je stále pro určité, ovšem mediálně velmi vlivné složky společnosti, nepřijatelné. Navíc existuje stále i tzv. bohumínské usnesení ČSSD, zakazující spolupráci s komunisty, mající spíše symbolickou hodnotu, které by ovšem právě sjezd mohl stejně symbolicky zrušit.
Jenže zároveň je třeba připomenout, že doba právě příliš nepřeje radikální levicové rétorice, ani z ní vyplývajícím činů, a to proto, že na nákladný sociální stát docházejí takovým státům peníze. Další zadlužování by mohlo vést do krize. Možná právě proto musely mnohé levicové strany poněkud pozměnit svůj program.
Také v České republice tento problém existuje, státní finance se každým rokem zadlužují o desetimiliardy a právě resort sociálních věcí, vedený nyní ministrem a předsednickým kandidátem ČSSD Zdeňkem Škromachem se na tom podílí značnou měrou, jeho rozpočet je nejvyšší, několikrát vyšší než kteréhohokoliv jiného ministerstva. Reformu by potřeboval systém sociálních dávek a hlavně systém důchodový. Mladší sociální demokraté si to dobře uvědomují a právě proto, ne kvůli tomu, že chtějí občany připravil o sociální jistoty a tedy ztratit jejich podporu, jsou reformám nakloněni. Naopak se domnívají, že občané ocení rozumné politiky, zastavující zadlužení budoucích generací.
Programové priority ale s sebou nesou i politickou taktiku. Zde je situace složitější. Právě levicové křídlo sociální demokracie, jehož je Škromach reprezentantem, bylo paradoxně tím, který nejvíce želel rozchodu mocenské koalice ČSSD a ODS v rámci tzv. opoziční smlouvy. Jednobarevná sociálně demokratická vláda, byť držená zkrátka pravicovou ODS, byla podle něj lepším řešením, než současná otevřená středopravá koalice. Jsou zde ale i otázky osobních vztahů, Škromach a jeho skupina nikdy nezapomenou Grossovi a jeho lidem, že hodili pořádný klacek pod nohy expředsedovi Zemanovi na jeho cestě na Pražský hrad do křesla prezidenta.
Střet o předsedu strany bude tedy ideový, ale hlavně, jak je to v politice běžné, mocenský. Oba kandidáti budou muset přesvědčit své straníky, že právě jejich cesta je ta k úspěchu. Vzhledem k tomu, že síly jsou zhruba vyrovnány, je pravděpodobné, že ani jedna z linií nepřeváží a strana se bude nadále potácet ve sporech mezi těmito dvěma křídly. To je ovšem, jak učí politické dějiny, ta nejhorší cest, vedoucí k neúspěchu v každém případě.
