Diskuse o sazbách DPH

Potřebné finance hodlá vláda vytáhnout z kapes občanů. V tisku se dokonce objevila částka 13 tisíc korun. Prý o tolik přijde rodina s dvěma dětmi. Nakolik je to pravda? Jak účinný může být nejnovější plán vlády v boji proti zadluženým veřejným financím a jak s tím vůbec souvisí? Jak velkou daňovou revoluci ovlivňuje vstup země do Evropské unie? Odpověď na tyto otázky bude hledat dnešní Studio Stop. Ve studiu vítám poslance za sociální demokracii Jana Mládka, který zároveň působí jako poradce ministra financí, a dále ekonoma Petra Zahradníka z České spořitelny, takže dobrý večer, vítejte ve vysílání.

Host (Jan Mládek): Dobrý večer.

Host (Petr Zahradník): Dobrý večer.

Moderátor (Petr Hartman): Vláda se o reformu veřejných financí nezajímá z nějakého rozmaru, ale, dalo by se říci, pod tlakem ekonomických čísel. Ta vypovídají o tom, že dluh veřejných financí nebezpečně roste a že je nejvyšší čas s ním něco dělat. Dříve než dostanou slovo hosté ve studiu, aby upřesnili, jak je to tedy se zvyšováním daní a jak to souvisí s reformou veřejných financí, pustíme si názor ekonomického poradce předsedy ODS Karla Kříže. Jak on vnímá současné zadlužení státu?

Host (Karel Kříž): Pochopitelně bezprostředně pro českou ekonomiku to nebezpečí nehrozí. Ale opravdu nebezpečný je za A ten trend, rychlost toho zadlužování a potom bych řekl samotný návyk na tento způsob života. Zhruba v těch číslech česká ekonomika dá do společného měšce ročně dohromady kolem 700 miliard korun a z tohoto společného měšce zase vydá zhruba 800 miliard. No a těch 100 miliard je schodek, kterým se nadlepšuje vlastně životní úroveň každého z nás. Znamená to, že je to asi 10 tisíc korun ročně na hlavu, tudíž na průměrnou rodinu je to 30, 40 tisíc korun za jeden jediný rok. To znamená, že je to zátěž, tím, že se to bude muset splácet, tak bude zatěžovat rozpočty v příštích letech a zároveň ten trend je nebezpečný i v tom, že momentálně dochází k relativně rychlému ekonomickému růstu, to znamená v druhé polovině roku 2003 zřejmě kolem 4 procent. Což znamená, že jestliže ve stejné době dochází ještě k tomuto zadlužování, to znamená k urychlování růstu ekonomiky přes deficit státního rozpočtu, pak to znamená, že v případě, kdyby přišla krize, tak ekonomika nemá vestavěné stabilizátory, které by to hospodářství pomohly stabilizovat právě tím schodkem státního rozpočtu. Tudíž jestliže v západních zemích v průběhu 30., 40. let v reakci na velkou hospodářskou krizi se rozvinula Keneziánská politika, která říkal v době krize učiňme deficitní státní rozpočet, pomožme tímto způsobem poptávce a pokusme se tímto způsobem urychlit ekonomický růst, tak v době konjunktury zase tyto peníze vracejme zpátky do rozpočtu a udělejme přebytkový rozpočet. V České republice je momentálně konjunktura a rozpočet nejenom, že není přebytkový, ale je velice hluboce deficitní. Což znamená, otázka, co bude, když nastane cyklická krize, to je otázka s obrovským otazníkem.

Moderátor (Petr Hartman): To byly názory ekonomického poradce předsedy ODS Karla Kříže. Já bych se obrátil na poslance za Sociální demokracii a poradce ministra financí Jana Mládka a zeptal bych se ho, jak jeho znepokojuje to tvrzení Karla Kříže, že v současné době prožívá česká ekonomika konjunkturu a přesto stát hospodaří s deficitním rozpočtem?

Host (Jan Mládek): Já se k tomu hned vyjádřím, ale chtěl bych se vyjádřit k tomu úvodu. Většina těch titulků, musím sdělit, byla naprosto zavádějících a v podstatě dohoda v Kolodějích, tu bych rád přečetl, ten název, se jmenuje Dohoda stran vládní koalice o prorůstových daňových změnách. Toto kolo nemělo za cíl ušetřit peníze, ale zajistit ty dva základní cíle, ekonomický růst a růst populace. A co se týče Karla Kříže a jeho vysvětlení deficitu veřejných financí. Samozřejmě 100 miliard je znepokojivých a je nepochybně i pravda to, co Karel Kříž říkal o Keneziánské politice, o 40. letech a o tom, že v době pozitivního růstu by se mělo šetřit. Ale není to bohužel pravda celá. My máme dva problémy, které nejsou cyklické a to je jednak, jsou to náklady transformace, které stále ještě dobíhají a tvoří část toho deficitu, ne úplně zanedbatelnou, možná až polovinu. A druhý strukturální problém, který má poměrně hluboké kořeny, nám dává demografie a je to proces stárnutí a prodlužování věku evropské populace a stále horší poměr mezi důchodci a nově narozenými dětmi. A musím říci, že k mému smutku jaksi nebylo dostatečně deklarováno, že nejsou důležité ony změny sazeb a kolik přesně, v jaké přesně skupině bude která položka, ale ty základní cíle, na kterých je ve vládní koalici shoda, tj. hospodářský růst, zaměstnanost a děti, když to trošku zjednoduším. Není úplně shoda tedy na prostředcích, kterými by to bylo dosaženo, proto byly ta složitá jednání, ale na těchhle těch základních cílích shoda je a to je třeba zdůrazňovat, nikoliv ty dílčí problémy.

Moderátor (Petr Hartman): Já bych navázal na vaše slova v tom, že v novinách se objevily zavádějící titulky, ale to je tak trochu chyba špatné mediální politiky vlády, protože ta hovořila o tom, že pokračuje reforma veřejných financí, že se o ní bude jednat, že se právě na zámku v Kolodějích jedná o další fázi reformy, pak to tak bylo i prezentováno. Takže to je spíš chyba vlády, že neumí prodat to, co vlastně dělá. Nemyslíte si to?

Host (Jan Mládek): To bych nechtěl moc komentovat. Já jsem sdělil to, co jsem sdělil, že tedy jaksi je to snaha čelit těm výzvám, které přináší především globalizace, integrace do Evropské unie a neměli bychom zapadnout do těchhle těch trochu žabomyších sporů a musím říci, že tam je sdílená odpovědnost jak vlády, tak sdělovacích prostředků, protože bude-li vláda neustále jaksi šikanována za každý krok, tak se trochu ztrácí ten větší cíl a ten větší problém, který není bohužel komunikován občanům. Je to samozřejmě chyba vlády, ale je to podle mě i chyba sdělovacích prostředků.

Moderátor (Petr Hartman): Dobře, když tedy ještě zůstaneme u toho dluhu veřejných financí, tak vy jste hovořil o tom, že je to třeba dáno demografickým vývojem, že jsou zde náklady transformace a podobně, a někdo může třeba namítat, jak je možné, že se to tak výrazně projevuje až v posledních letech? Že ten státní dluh narostl tak výrazně právě v těch posledních letech?

Host (Jan Mládek): To já vám povím, to je velmi jednoduché. V dobách, kdy já jsem byl na Ministerstvu financí, tak dluh, deficit prostě veřejných financí, měřený podle Maastrichtských kritérií byl vysoký, ale nenarůstal dluh, protože tento deficit byl kompenzován přírůstku, jaksi příjmy z privatizace, které byly poměrně velké a podařilo se nám zprivatizovat celou řadu podniků, vydobýt ruský dluh. To všechno věci, které bránily tomu nárůstu, ale co se týče metodice Maastrichtským kritérií, ten deficit byl velký již předtím. Takže to je jediný rozdíl, který se stal, že již není co privatizovat nebo respektive je toho málo k té privatizaci a ruský dluh už taky byl téměř vyřešen.

Moderátor (Petr Hartman): Dobře, kdybychom tedy ještě zůstali u zadlužení české ekonomiky, tak bych se obrátil na ekonoma Petra Zahradníka z České spořitelny. Vím, že se specializujete, zaměřujete na Evropskou unii. Jak třeba v porovnání s Evropskou unií, s jednotlivými státy vypadá to hospodaření České republiky? Je skutečně natolik alarmující, jak se třeba občas o tom hovoří nebo není to až tak hrozné?

Host (Petr Zahradník): Tak alarmující z hlediska jakési fiskální rovnováhy, podle mého názoru, není vůbec, respektive byly zde samozřejmě naznačeny trendy, které mohou představovat jakýsi vykřičník, ale opravdu málokdy, málokterá členská země Evropské unie, stávající nebo i rozšířená, má právě z těch dvou fiskálních kritérií tak nízké to druhé, to více alarmující v evropském kontextu, tedy to dluhové. Připomeňme si, že na konci roku 2003 vlastní státní dluh činil necelých 21 procent našeho hrubého domácího produktu a celkový veřejných dluh se zřejmě bude pohybovat kdesi mezi 25 a 26 procenty HDP za rok 2003. Kritérium Maastrichtské zní 60 procent. Stávající skutečnost dvanácti členských zemí eurozóny je 69,5 procenta a s výjimkou zemí, jako je Lucembursko, z těch stávajících členských zemí a Estonsko a Slovinsko, všechny země mají minimálně dvakrát vyšší hodnotu toho, podle Maastrichtského kritéria činěného veřejného dluhu nebo počítaného veřejného dluhu. Problém je samozřejmě v tom, že v roce 2003 je to číslo tedy okolo 26 procent a jak pan poslanec Mládek říkal, dochází k určité dynamice, jinými slovy někdy v roce 95, 96 to bylo méně, než 10 procent, takže z toho mála nebo to málo se o něco zvýšilo, nicméně stále hluboce pod tou hranicí nějaké nutné červené nebo nutného stop. S tím druhým kritériem je to samozřejmě horší, nicméně i stávající členské země, viz. problém ohledně Paktu stability a růstu a velmi nešťastné politikum, sehrané vládami stávajících členských zemí Evropské unie ohledně fiskální disciplíny Německa a Francie, předtím Portugalsko bylo adresátem takzvaného Modrého dopisu, který varoval ohledně výše deficitu veřejných financí. Jinými slovy členské země poté, co euro se stalo skutečností a eurozóna začala fungovat, také velmi výrazně polevily ve své fiskální disciplíně, ale částka nebo výše, pohybující se mezi 5 a 10 procenty HDP, což je, řekněme, taková obvyklá výše deficitů v těch přistupujících zemích, rozhodně v pořádku není.

Moderátor (Petr Hartman): Reakce Jana Mládka?

Host (Jan Mládek): V podstatě je to tak, jak říká kolega Zahradník. Já bych k tomu možná doplnil jenom to, že Statistický úřad připravuje přepočet hrubého domácího produktu podle metodologie ESA 95, evropský systém účtů. Není to ještě konečné, ale zdá se, že bude navýšen odhad nebo to číslo hrubého domácího produktu, odhaduji o 160 miliard v letech 2000, 2001, 2002, což znamená, že ten podíl toho dluhu vůči HDP klesne zhruba o dva procentní body. Čili to číslo bude ještě o něco lepší. A o něco maloučko, a to je asi o 0,2 procentního bodu, bude lepší to číslo běžného deficitu a platí to, že je žádoucí, aby byl prostě splněný ten vládní cíl, to je dostat deficit pod kontrolu, v roce 2006 na ty 4 procenta a v následujícím roce, řekněme, na ty procenta 3 a pokud tento cíl bude splněn, tak není se třeba ničeho obávat. U těchhle těch věcí platí to, že pokud se problém neřeší, tak hrozí přerůst v krizi. Ale pokud problém se řeší a bude řešen dál, tak není třeba mít žádné obavy.

Moderátor (Petr Hartman): No právě, když se hovoří o tom srovnání s Evropskou unií, tak jeden takový zajímavý pohled nabízí bývalý ředitel Prognostického ústavu Akademie věd Walter Komárek.

Host (Walter Komárek): Já vidím pořád sílu té ekonomiky. Já si myslím, že to není špatný stav ekonomiky, ale špatné hospodaření vlády. Že i při dnešním stavu ekonomiky a jejích zdrojích, při trochu rozumné strategii, která vlastně neexistuje, to je jenom fiskální jakási strategie, jenom daňová politika Ministerstva financí nebo rozpočtová politika, tak si myslím, že by šlo najít velice rozumné cesty k dynamizaci ekonomického růstu. Konkrétně takové nadějné prvky jsou, já bych odhadoval, že když skončil rok, že jsme dosáhli tak asi 2 bilionů 300 miliard, možná něco přes, hrubého domácího produktu. To když podělíte těma 25,50 za dolar dneska, tak to je kolem 10 tisíc téměř dolarů per capita, zhruba, nejde vo podrobnosti, ale ty kurzy jsou pořád hrubě navýšeny nad paritou, takže ve srovnatelné kupní síle už je to pak 16,5 až 17 tisíc dolarů per capita, teda na hlavu, což je už téměř 66, 70 procent průměru unie. A tý patnáctky, západoevropský. A když vezmete naopak platy, průměrnou mzdu 16.500, kterou skončil minulý rok, k 32 eurům, to dostanete nějakých 520 nebo něco takovýho, já to teď honem, nechci zdržovat násobením, ale v paritě ve srovnatelné kupní síle, která je teda podstatně lepší, než ten kurz, řekněme, že je, zatím jsme brali kolem 2, on je spíš, podle mého odhadu, 1,85, 1,9, ale to jenom upravuje kurz na paritu, tak když ho použijete, tak dostáváme v paritě srovnatelné ty mzdy kolem 880, 900 euro, proti, řekněme, 2700, 2800 eur rakouskejch. Čili vidíte ten obrovskej nepoměr, kde na jedné straně jsme s HDP, což ale zrcadlí i produktivitu, na 70 procentech, a s platy na 30 procentech, obojí v paritě, a člověk si říká, kam se ty peníze dějou? Kam tedy jdou, do čích kapes, kde se to vlastně ztrácí? A kdežto ty finance se tváří, že se dějou do kapes lidí, že ty lidi už nevěděj, co by pomalu kupovali a že voni jsou rozmařilí. A já říkám, že ne, že si teda ty lidi v tý patnáctce žijou docela slušně a zaplaťpámbůh, že si žijou slušně, ale strašně bych si přál, aby už ten náš učitel taky měl víc, než těch 15 tisíc čistýho, aby žil trochu v klidu, aby ty lidi byly spokojený...

Moderátor (Petr Hartman): A z hlediska, toho, co česká ekonomika vyprodukuje, tak je to možné?

Host (Walter Komárek): Já si myslím, že k tomu je ta ekonomika, nakonec blahobytu těch národů a ne teda aby se pořád řešily jenom daně, schodky, procenta inflace. To jsou pořád nějaký zlomky, proměnný veličiny, ale to hlavní, ten meinstreem, ten hlavní proud, že to má růst ta ekonomika, že lidi se maj mít líp a kdo vlastně těm lidem odpovídá, proč pořád se utahujou jenom ty jejich peněženky, kdo vlastně to má na svědomí, že si mýrnix dýrnix ta vláda udělá rozpočet jak chce a klidně hrábne do peněženek, vodhlasuje se to, když má 101 poslanců. Když pak velká část lidí nevěří v poctivou práci, že si s ní může skutečně vydělat, tak to podrývá samozřejmě ten růst.

Moderátor (Petr Hartman): Tolik názory bývalého ředitele Prognostického ústavu Akademie věd Waltra Komárka. Kdybychom tedy měli navázat na ta slova Waltra Komárka, pane Mládku, jak vy se díváte na ta tvrzení, že vlastně stát útočí hlavně na kapsy daňových poplatníků a že přemýšlí o tom, jak z nich vytahovat další peníze, které se někde podle něj ztrácí, právě z hlediska třeba, jak poukazoval na ten poměr hrubého domácího produktu k průměru v Evropské unii a pak to konfrontoval s těmi platy?

Host (Jan Mládek): No, já bych začal něčím trochu jiným. Pan profesor říkal, že pořád je to o daních a podobných záležitostech a není to o tom reálném růstu ekonomiky. Já si myslím, že tohle, na tom něco je a ten, vládní dohoda na to trochu reaguje, protože je tam také něco o tom, že se má zlepšit postavení vysokých škol, veřejných výzkumných institucí a prostě udělat něco pro to, aby byl aktivizován ten základní růstový moment, tj. pracovní síla, ve všech jejích podobách. A to ať už objemem nebo kvalitou. To je nepochybně cíl, který by měl být sledován. Co se týče těch věcí, těch porovnání výplat, které jsou spočítány buď jaksi běžným způsobem nebo přes paritu kupní síly, to je poměrně složitý problém, protože část jaksi našich občanů nebo většina občanů dostává stále nějaké skryté dotace. Nejzevnější jsou to ti, kteří dostávají nebo mají bydlení za regulované nájemné. To v té statistice je počítáno, jako by platili tržné nájemné. Takže není pravda, že to občané nedostávají. Minimálně třetina občanů dostává jakousi skrytou dotaci skrze regulované nájemné. Ale pan profesor trochu žije v tom začátku. Po letech se ukázalo, že měl pravdu, když říkal, že prvotní nastavení kurzu koruny k dolaru mělo být nižší. Byla tenkrát varianta 28 nebo 24 korun za dolar. Dnes je zřejmé, že to mělo být minimálně oněch 24, ale zase, je lehké být po bitvě generálem. Bohužel, to se nepovedlo a v téhleté chvíli je otázka, jak dojde k tomu přizpůsobením. Musím říci, že když se na to podívám zpětně, asi velmi špatnou politiku tady dělala Česká národní banka, která se snažila cílovat inflaci v době, kdy to nebylo nutné, protože ono je to také o vyrovnání cen u neobchodovatelného zboží a ona vlastně jaksi trochu omezovala tržní ekonomiku ve fungování a zavedení správného poměru těch cen, protože pak bychom se rychleji přiblížili k té situaci v západní Evropě a to jak v cenách, tak i ve mzdách. A Centrální banka to bohužel blokovala.

Moderátor (Petr Hartman): Co si myslí Petr Zahradník o tom porovnání s Evropskou unií?

Host (Petr Zahradník): Já s tím naprosto souhlasím. Přesně to, co říkal teď pan Mládek, mě napadlo právě při poslechu komentáře pana profesora Komárka, a totiž to, že mezi takzvanými obchodovatelnými a neobchodovatelnými položkami a poměry jejich cenových hladin je tady u nás ohromná disparita. V podstatě všechno to, co přechází přes hranice, to znamená v drtivém počtu zboží, ale částečně i služby, jako turistický průmysl a podobně, tam to cenové vyrovnání je téměř absolutní, respektive pohybujeme se někde mezi 85 až 100 procenty cenové hladiny Evropské unie. Samozřejmě s určitými regionálními rozdíly, odrážejíc lokální kupní sílu obyvatelstva, které tam žije. Ale v případě těch neobchodovatelných položek, počínaje řekněme holičstvím, obuvnictvím, čistírnami a konče zejména právě cenou bydlení, se stále pohybujeme někde na úrovni 15 až 20 procent cenové hladiny Evropské unie a to všechno vede k tomu, že když porovnáme v průměru celkovou cenovou hladinu, tak se pohybujeme někde na 55 procentech průměrné cenové hladiny Evropské unie. A překonání této mezery není skutečně věc let nebo jednotek let, to je otázka na desetiletí. To překonání částečně umožnilo v období 2001-2002 velmi silné posilování kurzu koruny vůči euru, která nicméně teďka po té korekci se trošku, řekněme, opět vrátila zpět, ale dlouhodobé posilování nebo vyrovnávání té cenové hladiny tak, aby to skutečně neerodovalo nadměrně inflaci, to je právě podle mého názoru skrze růst produktivity a skrze akceleraci té reálné ekonomiky, to znamená skrze to, o čem vláda jednala právě o víkendu v Kolodějích. To, aby to naplnění toho růstového potenciálu, řekli jsme, že se pohybujeme někde mezi 65 a 70 procent průměru Evropské unie, abychom co nejrychleji byli blízko těm 100 procentům a pak si můžeme dovolit i adekvátní přizpůsobení té cenové hladiny.

Moderátor (Petr Hartman): O tom chci hovořit ještě v souvislosti s tím, jak tam zaznělo o poměru ke mzdám. Ono se hovoří o vyrovnávání cenové hladiny, ale kdyby ty mzdy zůstaly takto nízko, tak by to asi bylo z hlediska sociálního naprosto neúnosné? Co si myslím Jan Mládek.

Host (Petr Zahradník): No, ty by se musely přizpůsobovat také, samozřejmě.

Host (Jan Mládek): A je to samozřejmě problém, protože část těch mezd v produktivní sféře by měla odpovídat produktivitě práce a část těch mezd v neproduktivní sféře by zase měla reflektovat ona rozpočtová omezení.

Moderátor (Petr Hartman): Když tedy hovoříme o tom přizpůsobování se cenové hladině v zemích Evropské unie, znamená to, že nejnovější snaha vlády přesunout některé zboží do vyšší kategorie sazby daně z přidané hodnoty a třeba nepatrné snížení té vyšší sazby z 22 na 19 procent, to všechno souvisí tedy s tímto cílem?

Host (Jan Mládek): Je to, částečně to souvisí, protože Evropská unie má své požadavky, má požadavky na to, které zboží, které kategorie zboží musí být v základní sazbě, a má také dlouhodobý cíl zavedení jedné sazby DPH, který ze stávajících zemí má tuším jenom Dánsko a z přistupujících Estonsko, možná teďkon Slovensko. Tak, možná se najde ještě nějaká jiná. A tady ovšem není zase pravda to, že by vláda neměla pár stupňů volnosti. Bylo zvažováno celá řada variant včetně toho, že by se zavedla parkovací sazba někde mezi 10 a 14 procenty, kde by byly některé položky. Nakonec došlo k té variantě, že byla snížena, to je málo zdůrazňováno, ta nejvyšší sazba, z 22 na 19 procent a přesunuty položky z 5procentní úrovně na těch 19.

Moderátor (Petr Hartman): Existuje nějaký reálný propočet, jak se to třeba dotkne rozpočtu jednotlivých rodin nebo domácností?

Host (Jan Mládek): Existuje, bylo zpracováno Ministerstvem práce a sociálních věcí.

Moderátor (Petr Hartman): Co říkáte tedy na ta tvrzení, že třeba dvojčlenná rodina, teda rodina s dvěma dětmi, že by měla vydat zhruba o 13 tisíc korun více?

Host (Jan Mládek): Já jsem neviděl, na základě jakého propočtu a nejsem schopen to teďkon porovnat, to musí se na to někdo podívat.

Moderátor (Petr Hartman): A myslíte si třeba...

Host (Jan Mládek): Zdá se mi to nadhodnocené.

Moderátor (Petr Hartman): Tam se hovoří o tom, že když tedy se ty přesuny v sazbách daní z přidané hodnoty promítnou do cen jednotlivého zboží a služeb, že to vláda bude kompenzovat určitým způsobem, že zde třeba bude vyplacen mimořádný důchod ve výši 1000 korun, že se zvýší příspěvek na mateřské dovolené, že tedy dojde i ke společnému zdanění manželů a tak dál. Dá se porovnat to, kolik lidé budou muset zaplatit více a kolik tedy od státu dostanou, v jakém poměru to bude?

Host (Jan Mládek): No, jaksi tato operace, která je připravena, by měla být fiskálně neutrální. To znamená nemělo by tam docházet k tomu, že by stát vybral více prostředků. Jako jestli se to úplně přesně povede, jako to se bezpečně zjistí někdy tak začátkem roku 2006, protože některá ty opatření platí od roku 2005, až se ten rok spočítá, tak to budeme vědět. A je možné, jaksi do té doby všechno jsou odhady, ale v principu to tak bude.

Moderátor (Petr Hartman): Takže vláda počítá s tím, že z kapes lidí nevytáhne tedy víc peněz a není to řešení toho, že by...

Host (Jan Mládek): No ne, tak jako, když se povede tato operace, tak samozřejmě jakkoliv zůstane celková zátěž, daňové břemeno stejné, tak neznamená, že zůstane stejné u jednotlivců. Ten trend je všeobecný, bude zdaňována spotřeba a daleko méně produkce. To je součástí daleko většího problému, protože je obrovský tlak na snižování daně z příjmu právnických osob, daně z příjmu fyzických osob a vlastně jaksi urychlování odpisů je také snižování daně z příjmu právnických osob, byť nepřímým způsobem, a my jakkoliv odmítáme tento jaksi daňový dumping, se zúčastnit, nicméně Česká republika reálně kopíruje tento vývoj už jenom tím, jak máme nastavený vývoj daně z příjmu právnických osob na několik let dopředu. Čili do budoucna bude zřejmě nutné, aby se daně vybíraly především z daní nepřímých, z těch přímých daní možná daně majetkové a dále daně ekologické. Takže já si myslím, že dříve nebo později dojde k tomu, že ta sazba DPH nakonec bude jedna a to, o čem bude vedena nepochybně politická debata, jaksi kdo to udělá, v kolika krocích a jak to bude kompenzováno sociálně slabším občanům a rodinám. To ano.

Moderátor (Petr Hartman): Dá se tedy hovořit třeba o takovém takzvaném efektu optického klamu, že lidé třeba si budou myslet, když se podívají na svojí výplatní pásku nebo do daňového přiznání, že tedy platí čím dál tím méně daní, ale ve skutečnosti tomu tak nebude, třeba i naopak, že pomocí těch nepřímých daní, což jsou daně z přidané hodnoty, spotřební daně, z nich stát vytáhne v uvozovkách víc?

Host (Jan Mládek): To je samozřejmě jedna z nevýhod, že u nepřímých daní jaksi to není tak úplně vidět a že bychom zavedli to, co je běžné například ve Spojených státech, kdy vám říkají cenu bez takzvané prodejní daně, to asi u nás jaksi není v kulturní tradici. Že by vám někdo řekl, že cena je 100 korun a pak by k tomu ještě přidal těch 19 procent DPH.

Moderátor (Petr Hartman): Ale pro politiky je to přijatelnější, tato cesta?

Host (Jan Mládek): To prosím není primárně děláno, jestli je to pro politiky přijatelnější, tato cesta, tam je to spíš druhý problém, že je stále větší problém vybírat přímé daně, zejména daň z příjmu právnických osob v globalizovaném světě. Prostě to byla výborná daň, pokud byly uzavřené hranice národních států. V okamžiku, kdy máte globalizaci, daňové ráje a nebo nejsou to jenom daňové ráje, stačí země, kde mají nízké sazby, tak už je obtížné tuto daň vybírat a prostě stát musí fungovat, tak se musí hledat jiné zdroje. Znovu podotýkám a to není věc, kterou můžu být nadšen nebo nenávidět jí tuto, ale bohužel to k tomu směřuje, jsou to ty nepřímé daně, čili DPH nebo podobná daň, spotřební daně, ekologické daně, které teďkon zavádí Evropa a z přímých daní je možné zvýšení nepochybně daní, které jsou vázány k nemovitému majetku.

Moderátor (Petr Hartman): Co si myslí Petr Zahradník o tom trendu, že tedy zde dochází k přesunu od těch přímých daní k těm nepřímým?

Host (Petr Zahradník): To je trend, který právě je typicky evropský. Když pan poslanec Mládek porovnával prostředí Spojených států a Evropy, tak americký daňový systém je založen na zdanění právě fyzických osob, respektive příjmů fyzických osob, kdežto evropský daňový systém a suma, která se touto cestou vybere, je založena na zdanění spotřeby a samozřejmě diskuse je to, jak velká váha toho zdanění spotřeby má existovat. Já mám pocit, že na straně jedné, pan poslanec to označil daňový dumping, já bych možná použil termín daňová konkurence, protože já osobně to vnímám poměrně pozitivně. Jestliže země okolo nás ve větší či delší vzdálenosti snižují právě míru přímého zdanění, když po ohromných útrapách se dokonce k tomu propracoval jeden z prototypů států blahobytu 70. a 80. let, Německo, kde federální daň z příjmu byla redukována až na 25 procent, což může být iluzorní i z toho důvodu, že tam v Německu jsou i spolkové daně, takže reálná výše zdanění je vyšší, ale zkrátka existujeme v prostředí, kde tento trend je jednoznačně nastaven. Problém podle mého názoru spočívá třeba vůči tomu, té daně z přidané hodnoty, vůbec v dikci té harmonizační směrnice. Harmonizační směrnice DPH je jedna z těch nejvíce porušovaných a nejvíce národně vysvětlovaných směrnic, které snad vůbec mohou existovat, přestože každý stát má v rámci této směrnice poměrně výraznou míru autonomie. Už tady bylo naznačeno. Dánsko využívá tu absolutní míru autonomie v tom, když harmonizační směrnice říká, dohodnete-li se na jedné sazbě, v pořádku. Pokud ze sociálních a jiných důvodů máte potřebu mít více sazeb, máte možnost je mít v té redukované podobě. Nicméně když se podíváme na stávající patnáctku EU, co země, to úplně jiné sazby DPH, které skutečně nepředstavují právě to odstranění bariér v rámci, fiskálních bariér v rámci jednotného vnitřního trhu. Takže naše role zde je taková, že existuje zde určitá autonomie v podobě stanovení parametrů daně z přidané hodnoty. Vláda ji využila v tom, že základní sazbu snižuje z 22 na 19 procent, což je samozřejmě chvályhodná věc. Problém je navíc v tom, že podíváme-li se na, v rámci té harmonizační směrnice, na výčet toho, co je doporučováno, aby bylo zdaňováno v nižší nebo ve vyšší sazbě, tak je to pouze vodítko. Když se podíváme na sazebník DPH, tak je to knížka zvící matematicko-fyzikálních tabulek a tam se těžko hledá nějaký průnik. Harmonizační směrnice říká v podstatě, že určitý okruh, množina spotřebního zboží, by měla být zdaněna tou či onou sazbou, ale když jdeme do mrtě, tak je to velmi náročné na vyjednávání v tom prosadit, jaká skutečná položka, viz. teďko zdaňování restaurací a poskytovatelů stravovacích služeb a tak dále. Do takového míru detailu to v té harmonizační směrnici není, a to je problém.

Moderátor (Petr Hartman): A co podle vašeho názoru by se stalo, kdyby třeba některý členský stát, dejme tomu například Česká republika, ignorovala tato doporučení? Co by se mohlo stát?

Host (Petr Zahradník): Ta doporučení mají dvojí charakter. Pokud o tom, že, řekněme, se daná země hodlá vydat určitým směrem a předjedná to jak s Evropskou komisí, tak s ostatními členskými státy a má důkaz, že o toto usiluje, tak si myslím, že šance na vyjednání je. Problém je, když je dané úsilí opomenuto nebo když se jedná o akci na vlastní pěst, tak tam samozřejmě nastupuje kontrolní funkce Evropské komise, která může končit až určitými sankcemi, které se mohou projevovat v úplně jiných sférách.

Moderátor (Petr Hartman): Co by se třeba stalo, kdyby Česká republika zachovala, dejme tomu, telekomunikační služby, telefon, internet a toto v nižší 5procentní sazbě, protože když se hovoří o moderní společnosti, je to informační společnost. Rozvoji ekonomiky by to asi pomohlo, kdyby zde byl snadnější, dostupnější přístup na internet, jeho používání a podobně? Pane Mládku?

Host (Jan Mládek): No, je to, jak říkal pan kolega Zahradník. Sankce komise a potom případně i soudní sankce.

Moderátor (Petr Hartman): Takže je lepší si s tím nezahrávat?

Host (Jan Mládek): Já si myslím, že nejde si zahrávat s nějakými zásadními body a parametry toho systému, ale je možné i dneska vyjednat některé ty dílčí věci, jako se staly ony signální papírové plenky.

Moderátor (Petr Hartman): Stojíme tedy před faktem, že zde dojde k některým přesunům v sazbách daně z přidané hodnoty. Samozřejmě hovoří se o tom, že ta základní, 22procentní, klesne na 19 procent. Jak si myslíte, že třeba se to promítne do cen zboží a služeb, protože pokud si pamatuji, tak když byl přesun u restaurací, u služeb a jídel v restauracích, tak majitelé tenkrát tvrdili, že ceny nesníží, ačkoliv zamířily z 22procentní do 5procentní a odůvodňovali to tím, že potřebují peníze na investice a podobně, a nyní už se nechali slyšet, že pokud to bude vráceno zpět, tak opět uvažují o zdražení?

Host (Jan Mládek): No, podívejte, to závisí hodně na tom, jaká je míra konkurence na trhu. Jestliže konkurenční trh, tak prostě i při zvýšení sazby DPH, vůbec se to nemusí zvýšit o dané procento. Pokud ovšem naopak ten který producent je v monopolním postavení, tak použije celé zvýšení, případně se ještě vymluví na stát a udělá to zvýšení ještě větší. Já si myslím, že u většiny těch věcí, které budou zdražovány, snad s výjimkou, kde to je nejriskantnější, vodné, stočné, protože tam je monopol, tam to bude záviset na regulačních schopnostech těch různých municipálních autorit, tak nehrozí, že by to bylo vyčerpáno celé.

Moderátor (Petr Hartman): Ono právě když se hovoří o různých změnách sazeb daní, tak se samozřejmě v této souvislosti hovoří o šedé ekonomice, že když třeba některé služby se přesunou do té vyšší kategorie, tak zde bude tendence třeba provádět tyto služby načerno, aby se vyhli třeba placení daní. Jak je to ošetřeno a jak velké je to riziko? Petře Zahradníku.

Host (Petr Zahradník): Já si myslím, že už je to ale sofistikovanější šedá ekonomika. Za předpokladu, že když byla vysoká míra zdanění v podobně přímých daní, tak ty úlitby byly daleko primitivnější, že se vyplácelo řádně, řekněme, minimální mzda a zbytek šel tím tokem šedé ekonomiky vedle. V případě, slyšel jsem návrh, že například, nebo řešení, že některé restaurace se stanou, řekněme, podnikatelským jakýmsi holdingem, kde každý provoz bude extra společností tak, aby nedošlo k překonání té úrovně limitu, nutného k tomu, aby se dotyčný subjekt stal plátcem DPH. Jedna cesta, ale myslím si, že nějaký další úlitby při zostřené kontrole z hlediska ochrany spotřebitele, ochrany prodejních míst a tak dále, jsou daleko těžší, než ty v případě daně z příjmů.

Moderátor (Petr Hartman): Názor Jana Mládka?

Host (Jan Mládek): V podstatě to tak je. Tam jsou možné samozřejmě u některých malých restaurací tyto triky, ale obecně to je zřejmě nepoužitelný model. Kde to může opět napínavé v souvislosti s existencí subjektů, je turistický ruch, kde samozřejmě i předtím ovšem jaksi konkurence byla velká a kanceláře byly schopny vyvézt lidi a nezajistit pro ně ubytování a podobné věci.

Moderátor (Petr Hartman): Když tedy hovoříme o tom, že se chystá změna sazeb daně z přidané hodnoty, tak samozřejmě nesmíme zapomenout na to, že to je zatím vládní návrh, že musí projít v Poslanecké sněmovně. Proto bych se obrátil na Jana Mládka, jaká je podle něho šance, že to projde a že skutečně se to podaří prosadit tak rychle, aby od 1. května letošního roku, od vstupu země do Evropské unie, už začala platit ta nová sazba?

Host (Jan Mládek): No, v té dohodě stran vládní koalice jsou věci, které budou vyžadovat samostatné zákony a ty potom není možné prosadit dříve, než 1. ledna 2005. Ale v případě DPH, kde ve Sněmovně již prošla prvním čtením technická novela DPH, se předpokládá, že budek komplexní pozměňovací návrh vlády a 10. února již začne druhé, nebo během toho zasedání začne 2. čtení, čili je předpoklad, že se dá stihnout i to, aby do 1. května to projednal i Senát, podepsal pan prezident a vyšlo i v dikci zákonů.

Moderátor (Petr Hartman): Takže existuje reálná šance, že k těm změnám dojde od 1. května letošního roku. Když tedy hovoříme o tom, že zvyšování nebo přesuny v sazbách daně z přidané hodnoty se netýkají reformy veřejných financí nijak přímo, souhlasí s tím Petr Zahradník?

Host (Petr Zahradník): Tam je otázka, jak koncipujeme reformu veřejných financí. Já si dovedu představit, pokud cílem reformy nebo dílčím cílem reformy veřejných financí je přizpůsobit nejenom DPH jako takové, ale celkovou strukturu daní tomu, co se děje okolo nás, tak to je reforma veřejných financí.

Moderátor (Petr Hartman): A je to pozitivní, podle vašeho názor?

Host (Petr Zahradník): Určitě, ten trend, směr beze sporu, o jednotlivých krocích můžeme diskutovat.

Moderátor (Petr Hartman): Názor Jana Mládka.

Host (Jan Mládek): Je tam ten problém, který zmínil pan profesor Komárek. Prostě všechny tyto dílčí změny sazeb jaksi mají tendenci příliš být vystrkovány dopředu, přičemž to není ten hlavní problém. Hlavním problémem je hospodářský růst, zaměstnanost a porodnost. Je třeba všechny tyto změny jaksi posuzovat z toho, jakým způsobem ovlivní tyhlety tři základní parametry.

Moderátor (Petr Hartman): A dá se tedy tvrdit, že druhá fáze reformy veřejných financí zatím nezačala, že to s tím nemá nic společného?

Host (Jan Mládek): To záleží na tom, jak to označíte.

Moderátor (Petr Hartman): Dobře. Když tedy zůstaneme ještě u vstupu země do Evropské unie, tak pouze na závěr, samozřejmě se to netýká pouze změn sazeb, ale jak podle vašeho názoru se 1. květen promítne do fungování české ekonomiky, kromě těch sazeb daní?

Host (Petr Zahradník): Já si myslím, že rozhodně nijak revolučně. Vstup do Evropské unie, respektive členství v Evropské unii je proces, na který se tato země připravuje minimálně od podání přihlášky a od toho, kdy začala nás Evropská komise hodnotit v podobě ročních hodnotících zpráv, takže je to kontinuální proces a přesto, že, já bych 1. květen označil spíše jako symbolický den, nikoliv jako reálný den vstupu do Evropské unie.

Moderátor (Petr Hartman): Ještě stručně Jan Mládek?

Host (Jan Mládek): Já s tím naprosto a naprosto souhlasím, to je formální datum. Jinak ten proces je kontinuální, v mnoha hlediscích již jsme součástí evropského ekonomického prostoru.

Moderátor (Petr Hartman): Takže to byly názory Jana Mládka, poslance za Sociální demokracii, který zároveň působí jako poradce ministra financí. Spolu s ním se pravidelného diskusního pořadu Studio Stop, který se vysílá na okruhu Český rozhlas 6, zúčastnil ekonom Petr Zahradník z České spořitelny. Děkuji vám za účast a opět někdy na slyšenou.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.