Dobrá smrt
"Každý den našeho života má smysl a můžeme se snažit, aby byl hezký." To bylo motto občanského sdružení Cesta domů pro včerejší Světový den hospiců. Cesta domů nabízí v Praze již sedmým rokem odborné služby rodinám, které se rozhodnou pečovat o své umírající doma. Sdružení se snaží o to, aby se v naší republice situace umírajících a jejich rodin změnila k lepšímu, abychom pochopili, že se nás to týká každého z nás. Pohled těchto lidí na eutanázii, jako tzv. "důstojnou smrt", je samozřejmě úplně jiný, než jak ho prezentovala senátorka Domšová v návrhu zákona, který sice Senát v září zamítl, ale dá se očekávat, že podobná iniciativa se zase za čas objeví.
Zeptali jsme se ředitelky domácího hospice Cesta domů Martiny Špinkové, co pro ni znamená důstojná smrt.
"Já bych se nerada bavila o smrti, ale o důstojném životě na jeho konci, protože si myslím, že konec života do našeho života patří, dokonce tam někdy hraje úplně zásadní roli, protože jsou to dny, kdy se můžeme ohlížet, můžeme zhodnotit život, můžeme ho uzavřít, rozloučit se. A to jsou věci hrozně důležité, veliké, přitom křehounké a každý je nějak potřebujeme, nemůžeme z toho života jen tak vymizet."
Všichni ti zastánci legalizace eutanázie argumentují také tím, že jsou případy, kdy člověk trpí nesnesitelnými bolestmi, že tím by se vlastně zmírnilo utrpení člověka, jaká je zkušenost paliativní medicíny - dá se skutečně zvládnout každá bolest?
"Ano, dá, otázka je, jestli se to daří. Každý lékař, který zná léčbu bolesti, tak vám řekne, že v podstatě až na mizivé procento se všechny bolesti dají zvládnout do únosné míry. Prostě ty léky teď takové jsou, postupy jsou a je potřeba apelovat na lékaře aby tohle dodržovali, protože v léčbě bolesti, v dostupnosti léků na léčbu bolesti jsme na úrovni vyspělých evropských zemí a skutečně bolest je zvladatelná, léčitelná. Otázka je, jak to ti lékaři umějí a jak se toho ti lidé mohou dovolat. Eutanázie rozhodně nemůže být lékem na jakékoli utrpení, eutanázie je zkratkovité řešení."
Setkala jste se s tím, že by někdo z vašich pacientů žádal o eutanázii?
"My jsme do této doby pečovali zhruba o 500 pacientů a jejich rodin. Setkali jsme se s tím dvakrát a pokaždé ten průběh byl velmi podobný: Ten pacient žádal o ukončení života. Ale když popíšu jednoho, tak přišel s tím, že to chce skončit, že je ten chlap. Sestřička říkala: ,A jakpak byste to udělal?' On říkal: ,Skočím z okna', ona říkala: ,První patro to není dobrý', pak že si pustí v garáži auto a ona říkala: ,a vy ho chcete, aby ho pak měla vaše žena, to se jí nebude líbit, když v tom budete umírat'. Tak to takhle probírali, sestřička tam byla asi třikrát a potřetí už o tom nemluvil a normálně nastoupil do naší péče, byl to pán, který si dokázal užít poslední týdny a dny života, dva dny před smrtí si přál výlet na svá oblíbená místa, objel je, pak přijel domů, zhoršil se a za dva dny umřel v láskyplné péči své manželky. Denně vidíme, že ti lidé, kteří jsou nemocní, ale mají kolem sebe tu dobrou péči a právě jim je vzdávána ta důstojnost, to znamená mohou si do poslední chvíle dělat co nejvíc věcí, které zvládnou a rozhodovat o nich, tak prostě si tam potřebují ještě počkat, až se jim narodí to pravnouče nebo až přijede syn z Francie se rozloučit. Ten den je každý velmi cenný a nikdo nechce ten život skončit dřív."
