Dočkáme se klouzavých mandátů?
Víkendový sjezd KSČM dokázal, že se tato strana v nejbližší době nevydá směrem k modernímu levicovému uskupení evropského střihu. Mimo jiné to znamená, že její koaliční potenciál zůstává i nadále téměř nulový. Žádná z parlamentních stran si nedovolí jít s komunisty do otevřené koaliční spolupráce. A protože KSČM na sebe poutá hlasy nespokojených voličů, je podle preferencí velice silným hráčem na české politické scéně.
Podle průzkumů jí v poslední době patří druhá příčka. Znamená to, že by ve volbách do sněmovny mohla získat hodně hlasů a tím i poslaneckých křesel. V poměrném volebním systému tak úspěch komunistů ruku v ruce s jejich minimálním koaličním potenciálem zaručuje, že se Česká republika silné většinové vlády v nejbližší budoucnosti patrně nedočká. Takže i nadále se budou muset čeští politici pohybovat v podmínkách křehké koaliční většiny. Ta nemusí být nutně tak těsná jako v současnosti.
Přesto je pravděpodobné, že se vládní koalici i v následujících letech bude každý hlas hodit. V některých případech pak může jít de facto o koaliční bytí a nebytí. Špidlův kabinet se už o tom mohl přesvědčit hned několikrát. Asi nejostřeji sledované bylo anulování presidentova veta týkající se daně z přidané hodnoty. Při tomto hlasování nesměla chybět ani jedna koaliční duše. A protože v době projednávání zůstal mimo sněmovnu dlouhodobě nemocný poslanec Vlček, nebylo za této konstelace koalici nic platné ani to, že do sněmovny dorazil po autonehodě těžce zraněný ministr zahraničí Cyril Svoboda.
Nakonec jeho gesto proměnil v užitek bývalý poslanec ODS Petr Kott. Ten se přiklonil na stranu vlády a veto bylo sto jedním hlasem anulováno. Právě na dění kolem tohoto hlasování byly zajímavé polemiky o tom, jak řešit případné absence poslanců při klíčových jednáních. Padaly návrhy, aby se oba nemocní poslanci, nebo alespoň jeden z nich, okamžitě vzdal mandátu, a na uvolněné místo nastoupil náhradník. Pokud by byly vládní politici prozíraví, mohli si podobné úvahy odpustit.
V poměrech křehké vládní většiny je totiž největší komplikací fakt, že téměř všichni ministři jsou zároveň poslanci. Takže je velmi obtížné koordinovat jejich ministerský a poslanecký program. Tím spíš, že nemohou chybět při klíčových hlasováních. Stačí připomenout odřeknutí několika plánovaných návštěv v zahraničí ministrem kultury. Důvodem byla nutná přítomnost Pavla Dostála na jednání sněmovny.
Ministr zahraničí Cyril Svoboda pak málem musel zrušit důležitou zahraničí cestu kvůli tomu, že opozice se neměla k jeho tzv. vypárování. Tedy nikdo z opozičních poslanců se nebyl ochoten nezúčastnit jednání. Princip párování je přitom založen na tom, že pokud se běžného hlasování nezúčastní stejný počet koaličních a opozičních poslanců, nic se de facto neděje. Pouze se úměrně absencím sníží počet hlasů nutných k přijetí zákona.
Paradoxně až vážná nehoda Cyrila Svobody a komplikované přehlasování presidentova veta přivedly politiky na myšlenku zavedení tzv. klouzavých mandátů. Jde o praxi používanou ve světě. Zjednodušeně znamená, že pokud se poslanec stane ministrem, odchází ze sněmovny a na jeho místo nastupuje náhradník. Po ukončení ministerské anabáze se opět vrací do sněmovny na svoje původní místo.
Samozřejmě za předpokladu, že mezitím neskončilo volební období, nebo nebyl z nějakého důvodu rozpuštěn parlament. Je to věc poměrně jednoduchá, která by vládě v mnohém usnadnila život. O ní se však na politické scéně prakticky nediskutovalo. Až nyní nastává změna. Alespoň sociální demokraté chtějí tzv. klouzavé mandáty prosadit. Problém je v tom, že by to byl zásah do ústavy. A k její změně je potřeba tří pětinové většiny. Což znamená, že by novelu museli podpořit nejen všichni koaliční, ale také velká část opozičních poslanců. A právě to by mohl být kámen úrazu.
Alespoň z prvních reakcí je zřejmé, že zdaleka ne všichni zákonodárci jsou tzv. klouzavým mandátům nakloněni. Zdá se, že opozice se na tuto změnu dívá optikou momentálního rozložení sil. Tedy, že by zavedením tzv. klouzavých mandátů ulehčila život současné vládní koalici. To je sice pravda. Vzhledem k poměrnému volebnímu systému, vývoji volebních preferencí a pozici komunistů, je však pravděpodobné, že by se tzv. klouzavé mandáty mohly v budoucnosti hodit i občanským demokratům.
Samozřejmě až budou u moci. Pak třeba přijdou se stejným návrhem jako sociální demokraté. Jenomže to se role mohou obrátit. V té době by to zase nemuselo vyhovovat ČSSD. Takže s největší pravděpodobností zavedení tzv. klouzavých mandátů ztroskotá na politické krátkozrakosti parlamentních stran.
