Dohoda o vládě
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Toto rčení neplatí pro českou politiku. Do stejné řeky se dá vstoupit minimálně třikrát. Právě potřetí se dohodli sociální demokraté s lidovci a unionisty, že budou spolu vládnout. Očekává se, že nejnovější dohoda neztroskotá na obsazení jednotlivých ministerských postů a že staronová koalice dovede zemi k řádným volbám v létě roku 2006. Staronový mírně pozměněný tým by tentokrát měl vést diplomat Jan Kohout.
S nadsázkou řečeno, měl by se nyní nejvíce bát Unie svobody-DEU. První pád koaliční vlády způsobila paradoxně nejsilnější vládní strana. Sociální demokraté nebyli spokojeni se svým partajním šéfem a premiérem Vladimírem Špidlou. Ten byl sesazen, bez větších problémů nahrazen Stanislavem Grossem a nová vláda jela dál. Po skandálu kolem majetkových poměrů Grosse to byli lidovci, kteří donutili premiéra k odchodu. K němu by mělo dojít v nejbližší době, kdy se ujme moci vláda Jana Kohouta. Takže nyní by měli být na řadě unionisté, kteří by měli vyvolat pád další koaliční vlády. Je téměř jisté, že se jich Kohout obávat nemusí.
Vědomi si politické reality, tedy velmi nízkých volebních preferencí, nemají na pádu vlády zájem. Bylo by tudíž velkým překvapením, kdyby v následujících měsících k rozpadu koalice nějakým zásadním způsobem přispěli. Tím se dostáváme k ziskům, které jednotliví koaliční partneři z třetího sňatku z rozumu mohou mít. Je totiž patrné, že nová vláda už moc zásadních rozhodnutí do voleb neudělá, takže tomuto státu mimořádný užitek nepřinese. O unionistech už byla řeč. Sociální demokraté potřebují čas, aby se dali dohromady po ztrátách, které utrpěli aférou kolem Stanislava Grosse. O situaci uvnitř strany asi nejlépe vypovídá zmatek, který kolem klíčového jednání o budoucnosti vlády panoval.
Podle informací ČTK zasypali sociální demokraté z regionů vedení dotazy, co má nová dohoda znamenat. Část regionálních organizací totiž preferovala menšinovou vládu sociální demokracie, před pokračováním staronové koalice. V následujících týdnech bude zajímavé sledovat, zda se strana sjednotí, nebo se bude naopak rozpadat. V době krize byla stmelena. Ne však pozitivním programem a dlouhodobě, ale pouze dočasně obrannou reakcí na útoky okolí na jejich šéfa Grosse. Je tedy otázkou času, kdy se uvnitř strany opět rozhoří spor o další směřování ČSSD. Pro českou politickou scénu by bylo dobré, kdyby tento spor byl rychle vyřešen a sociální demokracie se postupně dostala na pozici nejsilnější strany v levé části politického spektra. V zajímavé situaci jsou nyní lidovci.
Na jedné straně dostáli slibu, že chtějí zachovat koalici a že jim vadí pouze nedůvěryhodný premiér Stanislav Gross. Zároveň však nenaplnili očekávání občanských demokratů, že jim pomohou urychlit nástup k moci a že se na ní v dohledné době budou podílet ve společné koaliční vládě. Svým chováním si však KDU-ČSL nijak výrazně nepoškodila pověst a pokud nedojde k něčemu mimořádnému, zůstane i nadále hlavním partnerem ODS pro vyjednávání o vládě po volbách v roce 2006. Je tedy pravděpodobné, že lidovci i nadále zachovají kontinuitu podílu na moci, což je hlavním smyslem snažení všech politických stran. Ze způsobu vyřešení současné krize mají asi nejmenší radost občanští demokraté. Pokud by se situace vyvinula směrem k předčasným volbám, mohli na tom vytěžit nejvíce právě oni.
Zhruba rok a čtvrt, který zbývá do řádného termínu voleb, je v politice ještě poměrně dlouhá doba. Ostatně kdyby před rokem a čtvrt někdo tvrdil, že tehdy jeden z nejoblíbenějších politiků Stanislav Gross bude po patnácti měsících jedním z nejméně oblíbených, asi by se mu každý vysmál. Bylo by sice velkým překvapením, kdyby příští volby vyhrál někdo jiný než ODS. V létě roku 2006 by však její preference a tudíž i volební výsledek nemusel být tak příznivý, jako dejme tomu na podzim roku letošního. Zajímavou zkušenost udělali komunisté. V době krize se těšili z mimořádného zájmu médií. Zároveň si ověřili, že ostatní politické strany s nimi musí v klíčových momentech jednat a že tato jednání nemohou před veřejností skrýt ani příliš zlehčovat.
Rovněž president republiky si mohl v současné krizi otestovat svoji sílu. Ukázalo se, že jeho vliv je velký, byť ústavní pravomoci poněkud omezené. Nic na tom nemění ani to, že některé jeho kroky vyvolaly polemiku. Konkrétně o tom, zda některé požadavky hlavy státu nepřekračují ústavní rámec, nebo alespoň ústavní zvyklosti. Tím, že na ně politici reagovali a že požadavkům presidenta de facto vyhověli, udělali z něho i do budoucna silného hráče.
